Vilma

 Hned věděl, že je to ona. Okamžitě jí poznal. Ta vzpřímená postava, chůze, držení hlavy… Ani svůj „kostým“ nezměnila, stále v černé kůži.

Šel pomalu za ní. Oči mu navykle sjely nejprve na její zadeček-spíše zadek. Obepnut černou kůží jako kyvadlo blýskavě pulsoval za cvakotu vysokých podpatků holínek. Pomalu zvedl oči a se zalíbením hleděl na vypasované sako, střihem připomínající uniformu. Nad tím vším pak vévodila hříva černých vlasů, padajíce na rovná ramena.

Nevěděla, že ji někdo pozoruje a přece šla tak vyzývavě, ostatně jako vždy. Cítil, že je to tu opět. Kolik že je to už vlastně let? Rychle v duchu počítal… sedm… deset? Nemohl se soustředit, ostatně matika mu nikdy nešla, to ta dáma před ním věděla dobře. Ona ale počítat uměla. A jak. A najednou mu zase bylo patnáct!

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Máš jít k slečně Vilmě, vzkazuje ti to tvoje máma!“ vykřikl na něj domovníkův syn a pádil dál dolů po schodech. Vzpomněl si, že mu to ráno matka připomínala. „Nebudu dva dny doma, tak k ní zajdi, víš, jak jsme se dohodli. A chovej se tam slušně! Však jsem slečně Vilmě povolila, aby ti případně nějakou střihla, když nebude něco v pořádku ve škole.“ slyšel v duchu mámu.

Stoupal pomalu po schodech. Výtah zase jako obvykle nejezdil. Táta vzpomínal, že když ho postavil pan Kolben s Daňkem, jezdil prý jako dráha. Majitel nechal instalovat nový moderní, leč stále „mimo provoz“. Jo táta. Už je skoro tři měsíce služebně v Austrálii. Máma také většinou v práci, mnohdy není doma i pár dní

A on se začal zhoršovat ve škole. „Chybí tu pevná ruka… já na tebe nestačím… ta puberta.“ opět slyšel mámu. Nakonec matka rozhodla, že poprosí slečnu Vilmu, zda by na něj nedohlédla. Vilma bydlela přímo naproti jejich bytu a byla to výborná sousedka, jak ji máma občas hodnotila.

     Ani nevěděl, co slečna „ sousedka“ vlastně dělá. Prý něco píše a občas jí někde vyjde nějaký článek.

„Je rázná a při tom i velmi vzdělaná a kultivovaná, ta na tebe dohlédne a případně tě srovná!“ tak rozhodla máma a on vůbec neprotestoval. Slečna byla totiž také neobyčejně přitažlivá. Představa, že bude pod dozorem slečny Vilmy a ne věčně nervní matky mu byla příjemná. S tou slečnou to vždycky nějak zaválí.

A tak stál před jejími dveřmi. Mosazný štítek u zvonku oznamoval, že zde bydlí PhDr. Vilma Sadská. Zazvonil. Uslyšel kroky, vzápětí se otevřely dveře a slečna Sadská s úsměvem pokynula, aby vstoupil.

Po obvyklých řečičkách seděl v obýváku a slečna Vilma chrastila v kuchyni šálky na čaj.  Rozhlížel se kolem. Pokoj se mu velmi líbil, samé tmavé dřevo, obrazy stará kožená sedačka, na zdi šavle, bambitka, obrázky koní, bičík…

Vilma se objevila s podnosem a vybídla ho, aby se neupejpal. To ani nemusela, stejně nebyl na obědě, lístky prodali s Kolínským, aby měli na Marlboro, a tak se pustil do zákusků s plnou vervou.

Slečna se usmála- a on měl najednou pocit, že o těch lístcích ví, že ví, jak je prodal… Ale blbost! Nic nemůže vědět. Ale umí se podívat do očí, až zamrazí. Jako by mu viděla do poslední skulinky jeho duše.

Pak přišla ta chvíle, kdy se začalo o škole. Očekával ty stokrát omílané otázky a byl proto mile překvapen, že hovor na obvykle nudné téma probíhá úplně jinak, než byl zvyklý z domova. Jakoby přirozeně, živě a s humorem.

 „No ale ty známky z minulého týdne, no to je skutečně horor,“ komentovala jeho výkon slečna. „To zlepšíme. Ale co ty poznámky? Tři v jednom týdnu…“ podívala se na něj a oči jí zpřísněly. Jen okolo rtů stále slabý úsměv. ,,To musíme dnes nějak uzavřít. Já ti to podepíši, jak to máme domluveno s rodiči i tvou třídní, ale.“ odmlčela se. Hleděla mu do očí. „Ale slíbila jsem tvé mamince, že budu důsledná. A přísná. A to já umím, to mi věř. Tak to dnes smažeme, ovšem nějaký trest ti musím udělit!“ zvýšila trochu hlas. Ale okolo rtů stále ten úsměv.

      Jak ty mě asi tak můžeš potrestat, pomyslel si. Známe to. Nějaký ten zarach a bude to.      

      „Pokud vím,  chceš jít dnes  do kina, jde celá parta.“ Řekla Vilma.

„Jo…jdeme do multikina.“ odpověděl.

Jo, houby do kina, jde se na mejdlo k Hovorkovi, rodiče jsou na chalupě a Nováková s Bendovou tutáč přijdou taky.

„No tak já ti dám vybrat,“ usmála se Vilma. „Buď žádné kino, anebo tě potrestám jinak. Co si pán vybere?“

„Do toho kina bych moc chtěl…“vyhrkl, aniž uvažoval, co si slečna vymyslí za ten trest.

„Výborně!“ s potěšením v hlase pravila Vilma. „Tak že tě potrestám já sama. Osobně. Ano?“

„Jasná zpráva.“ pravil ležérně.

„Jasná zpráva?“ protáhla. „No tak jasná zpráva. Jsi sice velký kluk, ale v Japonsku se takto trestá dodnes. A ve staré dobré Anglii skoro donedávna.“

„Jak trestá?“ vyhrkl zmateně.

„Jak?“ usmála se Vilma a vstala. „Výpraskem! No ano, nekoukej tak. Výchovným výpraskem na zadek. Takový výprask dokáže zázraky, to bys nevěřil. Ostatně sám se za chvíli přesvědčíš.“

Zaraženě seděl a v hlavě měl zmatek. Přeci ho ta krásná ženská nechce vyplácet jak malého kluka. Naposledy dostal-už si ani nepamatuje. Snad někdy v osmi letech.

Stála proti němu, vysoká a statná a on náhle s jistotou věděl, že to slečna Vilma myslí s tím výpraskem opravdu vážně.

„Máme na tu exekuci asi hodinku, tak nebudeme ten výprask odkládat, co říkáš? Tak se zatím duševně připrav, já se hned vrátím.“ s půvabným úsměvem dodala slečna a odkráčela na svých dlouhých nohách do vedlejšího pokoje. A on najednou pocítil veliké rozpaky z  té nezvyklé situace. Nebyl schopen souvislé myšlenky, a když se ozval povel, aby vstoupil do pokoje za slečnou, vstal a šel jakoby v hypnotickém stavu.

 

Vstoupil do malého pokojíčku, a jen zíral.

Slečna seděla v koženém křesílku. Vedle stála lavice, také potažená tmavě hnědou, oblýskanou kůží, u ní podobné sedátko a stolek. U zdi pak dominovala stará vyřezávaná skříň.

„Tak jen pojď dál a neboj se,“ povzbudivě řekla slečna. „Snad by ses nebál malé výplaty, takový kluk už musí něco vydržet. Kdy jsi naposledy dostal napráskáno?“

Cosi zakoktal a jen zíral na slečnu. Něco ho na ní zaráželo, nevěděl ale přesně co. Ty její oči, rozšířené a lesklé, ta barva hlasu…Všiml si, že je oblečena jinak, než byla v obýváku. Měla černé kožené kalhoty a taky vysoké boty. Trochu se podivil, ale to už slyšel povel:

„Sundej si kalhoty! No ano, nekoukej, kalhoty dolů! Slipy si můžeš nechat.“

Stál tu jako solný sloup a nebyl schopen pohybu. Vilma vstala a pomalu k němu přistoupila. Pohladila ho po vlasech a pak jí ruka sklouzla dolů k opasku a on cítil, jak mu rozepíná zip. A než se nadál, stál před ní jen ve slipech, kalhoty u kotníků. Vilma ho opět pohladila po hlavě, postrčila stranou k lavici a několikrát lehce pleskla přes zadek.

„Tak, a teď pěkně napráskáme neposluchovi, dostane malý výchovný výprask od své slečny vychovatelky,“ pomalu protahovala Vilma. „A jelikož to bude jeho prvý výprask, tak budu něžná a výplata bude slabší, spíše symbolická. Lehni si pěkně bříškem tady na lavici!“

Poslušně poslechl, veden její pevnou rukou, Lavice příjemně chladila a voněla kůží.

„Ruce před sebe-ták-a pěkně ležet!“ poručila Vilma. Slyšel, jak otvírá skříň, ale neviděl tam. Vilma přistoupila k lavici a sedla si na ní obkročmo tak, že se obě chlapcovi ruce ocitly pod jejím zadečkem. Jeho hlavu si pak věcně přitáhla do klína a on ucítil příjemnou vůni jejího parfému.  Kůže kalhot byla nádherně hebká, jak se dotýkala jeho tváří.

Náhle ucítil, jak mu chytla slipy a vytáhla je směrem k sobě, tím se mu zařízly mezi půlky a on měl prakticky holý zadek. Pak mu cosi po něm přejelo, pár lehkých plácnutí – zřejmě nástroj k exekuci.

„No a začneme s výpraskem. Za to, že jsi polevil ve škole, budeš nyní potrestán výpraskem na holou. Vysázím ti pětadvacet koženou plácačkou a ty si budeš pěkně počítat, abych tě náhodou neošidila.“ zasmála se Vilma a pleskla ho plácačkou po zadku.

„Tak připraven na výprask? Ano? No výborně. Tak počítej! A pěkně nahlas! A když se spleteš, začnu s výpraskem znova od jedné. Je to jasné? Dobře.“ zvolala Vilma a on cítil, jak se jí na stehnech napjaly svaly. Vtom mu na zadek pleskavě dopadla plácačka.

„Jedna.“ slyšel sám sebe. ,,Dvě…. tři…. čtyři..“ počítal poslušně. Pleskavé údery naplnily místnost, jak plácačka znovu a znovu dopadala na jeho holý zadek. Vilma počítala s ním a její hlas nabýval na intenzitě. Vyplácela ho pomalu, s pauzami - jakoby si chtěla ten výprask prodloužit.

„Pěkně drž…a jedenáct…dvanáct…takový výprask je zdravý…třináct!“ vzrušeně skoro křičela Vilma a s chutí vyplácela chlapcovu zadnici. Ten ke svému údivu bolest nepociťoval. Naopak. Zadek ho začínal skoro příjemně pálit, chtěl si ho pohladit-ale jeho ruce pevně držel zadeček slečny. Ta, jakoby vycítila jeho úmysl, nadzvedla se, on ruce vyprostil a pohladil si rozpálené půlky.

„Ale ale, copak, snad tě nepálí zadeček?“ otázala se Vilma udýchaným hlasem a přerušila výprask. „Taková masáž ti jenom prospěje, výprask, to je terapie… a tvému zadečku to náramně prospěje… však už je pěkně rozpálený.“ chraplavě dodala a lehce mu začala masírovat červený zadek.

Bylo to velmi příjemné. A on, aniž by si příliš uvědomoval, co dělá, objal náhle boky sedící slečny. Cítil jakýsi nový, dosud nepoznaný pocit, když se dotýkal jejího velkého, pevného, v „kůži vázaného“ zadku. A slečně Vilmě to evidentně nevadilo, naopak, jen se zavrtěla a stiskla o něco více levačkou chlapcovu hlavu ve svém klíně - a opět pokračovala ve výprasku.

„Čtrnáct…patnáct.“ vzrušeně počítala a on cítil, že se mu to opravdu líbí. Hladil její zadeček a zvedal ten svůj jakoby vstříc těm krásně štiplavým ranám. Vilmina ruka mu tlačila tvář do svého klína, její stehna se mu lehce třela o tvář a on měl pocit, že se v tom nádherném sevření zblázní vzrušením.

„Osmnáct… devatenáct… dvacet,“ nyní již křičela Vilma a zvýšila intenzitu výprasku. Stále rychleji a rychleji dopadala její plácačka s ostrým mlasknutím na zvedající se zadek. Neseděla už. Stála nakloněna nad trestanou zadnicí a práskala ji ze všech sil. V tom ucítila, jak ji chlapcovy ruce náhle pevně sevřely zadek.

„Ano…ano… výprask se ti začal líbit, co?“ volala rozpálená Vilma. ,,Čtyřiadvacet… a pětadvacet!“

Skoro ztrácel dech. Jeho ruce byly křečovitě zaťaty do jejího těla. Ruka, která ho před chvílí trestala, mu nyní jemně hladila do ruda rozpálený zadek. Byl jako ve snách.

„Musíme ten spráskaný zadek trochu ošetřit,“ chraplavě zašeptala Vilma.  Odešla k malému stolku a vrátila se s něčím v ruce.

,,Trochu ten zadeček namastíme… ták.“

Ucítil, jak mu její ruce kloužou po zadku a roztírají po něm něco chladivě voňavého. Bylo to nádherné. Její prsty mu jemně hnětly obě lesklé polokoule a náhle, jakoby kradmo, mu jednou rukou zajela pod břicho. Jen tak, letmo, jako náhodou. A zase…

 „Tak, a vztyk!“ vykřikla náhle rázně slečna a ukončila tak to božské mazlení.

Poslušně se postavil vedle lavice. Vilma stála proti němu rozkročená, v obličeji rudá, trochu zadýchaná. Dívala se mu k pasu. S úsměvem pozorovala jeho neobratný pokus zakrýt probuzené mužství.

„Ale, copak to je?“ zasmála se slečna a lehce se ho tam dotkla. ,,Tak rychle obléknout a do pokoje!“ zavelela.

Jako v mátohách se dopotácel do obýváku. Zadek ho po tom výprasku kupodivu nijak zvlášť nebolel. Spíše příjemně svědil a trochu pálil.

Vilma přišla po chvíli opět převlečená. Zřejmě se i opláchla, obličej měla ještě trochu vlhký. Posadila se a stále s úsměvem se zeptala:

„Tak jak se ti líbil můj trest? Dalo se to vydržet, nebolel ten výprask moc?“

„Vůbec ne, vůbec to nebolelo… naopak… bylo to takové… já nevím, jak to říct.“ koktal v rozpacích, červený jako rak.

„Ale já ti říkala, že to dnes bude jemný výprask, bylo to tvé prvé potrestání. Příště přitlačím! A teď už upaluj domů, ať to stihneš. No a zítra-zítra u mne ve tři, podíváme se na ten dějepis. Tak ahoj!“ vesele se s ním rozloučila a zavřela za ním dveře.

Doma si sedl na otoman, stále jako omámený.  Měl pocit, že se mu vše jen zdálo… Ale jeho zadek dával jasně najevo, že to sen nebyl… Už aby byl zase u slečny.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

  Kráčel stále pomalu za ní. Jestli jde domů-a je li to ona-pak musí zahnout doprava a přejít na druhou stranu.

Zmizela za rohem. Cvakot vysokých podpatků se vzdaloval a on zůstal stát. Pak pomalu vystrčil hlavu a spatřil, jak jde šikmo přes chodník. Jde domů! Rozbušilo se mu srdce. Počkal, až zajde do domovních dveří a vykročil z úkrytu. ¨

Pak přešel přes ulici a zastavil se před domem, do kterého před chvilkou vstoupila ona. Sáhl na kliku. V krku měl sucho. Vešel do domu…

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

„Tak jak dnes vypadáme?“ otázala se slečna Vilma, když k ní opět přišel, již asi po třetí. Mezitím se nic zajímavého nepřihodilo, jen si k velké radosti matky opravil známku z matiky.

Vilma byla stále vlídná, usměvavá, ale respekt k ní cítil. Něco z ní vyzařovalo. Dost dobře nevědělo to je, ale když se na něho podívala svýma velkýma tmavýma očima, připadalo mu, že mu čte každou myšlenku.

A tak se skoro klepal, když jí podával žákovskou, kde se vyjímaly hned dvě poznámky za sebou. Bude mazec.

Vilma četla a obličej jí zpřísněl. Odložila sešitek a začala s výslechem. Pověděl vše po pravdě. A věděl, že ho čeká druhý trest.

„Je mi líto, ale musím tě potrestat. Zklamal jsi mne. Vyvádíš jak malý kluk! A tak tě jako malého potrestám! Dostaneš napráskáno na zadek! A jak si jistě pamatuješ, minule jsem ti slíbila, že příště přitlačím. Ale abys věděl, že nejsem tak zlá, můžeš si vybrat. Buď pětadvacet-a mastných, nebo dvakrát tolik-a tak, jako minule.“

Srdce mu zabušilo. Samozřejmě zvolil druhou alternativu. A přestal se i bát…

„Vzhledem k „dvojité porci“, která tě čeká, dostaneš nyní výjimečně něco na posilněnou “řekla Vilma a za chvilku se vrátila s lahví nazlátlé tekutiny.

„Je to koňak, však už jsi to pil, neříkej, že ne, a kouřit jsi už taky zkoušel, co?“ dodala s úsměvem a nalila nápoj do dvou baculatých sklenek.

Ani si to neuvědomil a měl za sebou dvě sklenky. Vilma žertovně vyprávěla o svých školních letech a pak začala vyprávět o jedné učitelce, která s oblibou trestala žáky i žákyně výprasky na zadek.

„Byla to učitelka tělocviku. Jak někdo příliš skotačil a mohl tak někoho ohrozit při cvičení, tak si ho nechala po hodině v tělocvičně. A pak měl na výběr. Buď řešit provinění oficiální cestou-nebo trest z ruky paní učitelky. Pochopitelně si každý vybral to druhé. No, a pak zazněl povel ohnout se přes švédskou bednu, následovalo stažení trenýrek a byla vyřčena výše trestu. Většinou mi vysázela těch oblíbených pětadvacet. Ale jen rukou, tak ten výprask ani tolik nebolel. Povídalo se, že někteří kluci zlobili schválně…“ dodala se šibalským pousmáním Vilma a vstala.

„Tak ale dost řečí, připrav se!“ poručila. Pak zašla do vedlejšího pokojíku, kde se odehrála minulá exekuce a bylo slyšet zavrzání té známé velké skříně.

Po chvíli ho zavolala. Vešel-a strnul. Díval se na ní, oči široce otevřené. Skoro by ji nepoznal.

Stála tam jako nějaká krotitelka, tělo v černém koženém korzetu, z něhož vyčnívaly hroty růžových bradavek. Pevné boky obepínaly šortky ze stejného materiálu. Bílý pruh stehen končil okrajem černých síťovaných punčoch, pod nimi lesklé holínky na vysokém podpatku. Ruce v černých rukavicích až nad lokty si pohrávaly s koženou plácačkou. Vypadala nádherně, impozantně, velitelsky.

Najednou cítil, že ho ten pohled na nádhernou Vilmu vzrušil. Cítil to ve slabinách, nohy mu změkly. Zatoužil po jejím doteku a náhle věděl, že se na ten trest, na ten výprask z její ruky, že se na to těší.

„Tak… kalhoty dolů… rychle,“ vykřikla Vilma náhle tak přísně, až sebou škubl.

Uposlechl a cítil, jak je v obličeji rudý. Klopil oči a rukama si zakrýval přirození, které signalizovalo jeho vzrušení.

Vilma si toho dobře všimla a potěšilo jí to. Lehce se pousmála, ale ihned se opět zatvářila přísně. Pro zdůraznění povelu pleskla plácačkou o stehno.

      S výrazem přísné guvernantky si sedla na kožené sofa. Spočinula na levém boku, skoro ležela a levičkou se opírala o sedadlo.

„Polož se mi přes nohu…dělej!“ poručila a on se poslušně natáhl přes její levé stehno, zatím co pravá mu sevřela záda tak, že byl jako ve svěráku. Levou tváří ležel na okraji černé punčochy a bílém stehnu své velitelky a přímo před očima měl její nádherné polokoule mocného zadku v lesklé kůži. Vůně kůže se mísila s vůní jejího parfému.

    „Tak připraven k výprasku?“ protáhla slečna a on pocítil její ruku na svém zadku, jak po něm mazlivě klouže, hladí ho a občas zajede doprostřed.

    „Tak si pěkně popros!“ poručila, a když uslyšela žádané, začala ho vyplácet.

Rány dopadaly s pleskavým mlasknutím a slečna nahlas počítala, občas komentujíce průběh výplaty. Údery byly o trochu silnější než minule, ale to mu vůbec nevadilo. Naopak. Zvedal zadek vstříc její ruce a najednou ucítil její levou ruku, jak se občas dotýká jeho podbřišku. Doteky, z počátku nesmělé, stávaly se častější.

Vilma cítila, že ho to vzrušilo na maximum a uchopila ho pevně za ptáčka. Zároveň povolil stisk jejích stehen. Uviděl, že její šortky jsou dole opatřeny otvorem a náhle mu její pravá ruka přistrčila hlavu tak,až se obličejem dotýkal obou pevných polokoulí její zadnice. Dotkl se jí rty.

 „Tak jak se ti to dnes líbí.?“ slyšel udýchanou Vilmu. Ustala ve výprasku a hnětla mu jeho půlky. Levou rukou již rytmicky pracovala.

„Tak…teď pěkně líbej paní zadeček… pořádně… trochu výš…táák.“ protahovala slastně a opět pokračovala ve výprasku. Rány byly mírnější, pauzy mezi jednotlivými údery delší.

Vilma vzdychala rozkoší. Její slova se mu stala nesrozumitelná, neboť mu hlavu opět mocně sevřela její pružná stehna. Prokazoval dál službu jejímu zadečku, jazykem objevoval nová zákoutí. Ucítil, jak se v jednom momentu zachvěla, a soustředil se na ono místečko.

„Tak mi to dělej…ano!“ sténala Vilma „Nebo tě spráskám…ták…udělej mi to…ano!“ křičela a rukou mu pod jeho tělem působila dosud nepoznanou rozkoš.

Trochu odtáhl obličej, aby se mohl pokochat pohledem na její nádhernou zadnici. Její levička opustila svou dosavadní pozici a on ji uviděl v otvoru šortek-přesně v místě, kde dřív byla jeho ústa.

Pojednou však výprask přestal. Ani nevěděl, jak se to stalo, ale Vilma během několika vteřin změnila svou polohu, sevření nohou povolilo-a najednou ležela pod ním. Rukou ho pak uchopila a pomohla mu. Ucítil, jak do ní vnikl. Šeptem mu dávala pokyny, dovedně s ním manipulovala-až začal rytmicky pohybovat zadkem, na který mu opět dopadala její plácačka.

Vzrušení vrcholilo. Vilma nyní přerývaně vykřikovala ta svá ,,výprasková“ slovíčka, mrskala jeho zadek, povzbuzovala, vyhrožovala, prosila…

A najednou se mu to poprvé stalo. Ležel bezvládně na jejím těle a prudce oddychoval. Ale Vilma projevovala nelibost, bylo to na ni příliš brzy.

Chvíli leželi vedle sebe. Když usoudila, že mu dala dostatek času, opět se mu začala věnovat.

A tak náhle ležel na zádech a ona klečela nad ním, svůj mocný zadek nad jeho obličejem. Jak se předklonila, aby ho mohla povzbuzovat rukou, vysadila mu své mocné polokoule přímo před jeho očima. Něžně si s ním hrála a její zadek občas skoro dosedl na jeho tvář. Její dovednost způsobila, že se opět věci daly ,,do pořádku“. Pak si lehla si na záda a pomohla mu k sobě.

A opět cítil sladké doteky její plácačky. Rány byly mírné, nerytmické. Vilma začala počítat. Mezi údery šeptala opět ta známá slovíčka.

„Pořádně…dělej…osmnáct…devatenáct…“sténala.

Počítání i údery se zrychlily.

,,Pětadvacet!“ vykřikla a tělo se jí vzepjalo v orgastické křeči. On ale ještě potřeboval chvilku, aby se mu to stalo podruhé.

„Potřebuješ ještě ten výprask prodloužit, viď?“ šeptala Vilma. „No tak pěkně popros o výprask… no… popros!“ vkřikla a pleskla ho.

Pokorně splnil její příkaz a opět ji začal milovat.

„Uděláš se přesně na pětadvacátou, jasné? Tak si řekni, kdy Ti mám začít počítat-hned? Ano? Tak dělej! Jedna… dvě… příště tě přivážu na lavici… tři… dáš hlavu do mého klína a já tě budu tak dlouho vyplácet,dokud mi neuděláš dobře…“šeptala mu mazlivě do ucha a počítala.

Povedlo se. Byl to nejkrásnější výprask, který v životě dostal-a navíc se stal mužem.

Od toho dne ani nečekal na špatnou známku či poznámku a hned po škole zvonil u slečniných dveří. Jeho matka s radostí konstatovala, že si výrazně zlepšil prospěch a nikde se netoulá, protože se stále učí u slečny Sadeové…

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

       Na tohle vše vzpomínal, stoupaje nyní do schodů. A náhle stál opět u známých dveří. Stiskl zvonek.

 

Pokračování: Madam Lea

Nemyslíš, zaplatíš!

A máme tady první výsledek spolupráce s novým korektorem povídek, kterým se stal Kony, který bude dělat korektury povídek M/F a F/F.

Děkuji Konymu a stále hledáme korektorky/korektory povídek F/M a M/M.

A samozřejmě nejvíc autorky a autory spankingových povídek. 

Autorka dnešní povídky je Sofie.

Nemyslíš, zaplatíš! 

Procházím hranatou, sterilní chodbou policejní budovy a slyším klapání svých lodiček. Zdá se mi, že se rozléhá až moc, a že se tu na mě všichni dívají. Snad je to jen zdání. Přesto mi z toho není moc dobře. Úřednici v okénku ukážu své předvolání. Pošle mě do třetího patra. Výtah se dá do pohybu a já cítím bušení srdce a lehkou nevolnost. Ano, vím, že mám průser. Bože, už ať je to za mnou...

Zaklepu na dveře 313. Mužský hlas mě pozve dál. Beru za kliku a vcházím, potí se mi ruce.

V prostorné, moderně zařízené kanceláři mě pozdraví mladý policista za psacím stolem. Jen letmo vzhlédne od monitoru. Sedám si proti němu na určené místo a podávám mu svůj papír. Beze slova si ho vezme a stále něco studuje na monitoru. Sedím, nohy mi těžknou, snažím se dýchat zhluboka. Pak se na mě konečně podívá. Má příjemné, chytré černé oči.

-                    „Prosím váš řidičský průkaz, slečno.“

Mluví mírným, neutrálním hlasem, který mě trochu uklidňuje. Neobratnýma rukama se hrabu v kabelce, pak mu podávám požadovaný dokument.

-                    „Mám tady u vás záznam z 24. února.

-                    „Ano.“

-                    „Byla jste zastavena hlídkou na dálnici D1 na osmnáctém kilometru a bylo zjištěno, že nemáte dálniční známku.“

Povzdechnu si.

-                    „Ano.“

-                    „Téhož dne vám naměřili nedovolenou rychlost. Jela jste v obci skoro 120.“

-                    „Máte pravdu. Mrzí mě to.“

-                    „Dopustila jste se přestupků, za které můžete dostat pokutu v celkové výši až 25 tisíc korun a pravděpodobně vám bude pozastaveno řidičské oprávnění.“

Mlčím. Je mi trapně, ale představovala jsem si to horší. Tenhle kluk je docela milý a nesmírně korektní. Je vidět, že umí pracovat s lidmi a není to žádný nácek, co má ve skříňce bejzbolku, boxera a fotku Johna Irvinga.

-                    „Navíc jste nereagovala na první výzvu a nedostavila jste se v určeném čase na oddělení.“

-                    „Nešlo to. Omlouvám se.“

Znovu se dívá do monitoru. Nervózně si rukama třu koleno, vykukující v punčoše z pod lemu úzké sukně. Vzápětí se na mě znovu podívá, vyťuká něco do klávesnice a otočí monitor ke mně.

-                    „Nebudu vás dlouho zdržovat. Hrozí vám poměrně vysoký finanční postih a na nějakou dobu i zákaz řízení. Ale také dlouhé a nepříjemné jednání u přestupkové komise. Pokud byste se k ní nedostavila, přičte se vám to samozřejmě k tíži.“

Je to zvláštní, mám pocit, že je vlastně na mé straně. Dívám se na tabulku na monitoru, kde jsou nějaké sazby, ale vůbec tomu nerozumím. Znovu promluví měkkým, klidným hlasem.

-                    „Dá se to ale vyřídit alternativně. Pak byste to měla za sebou ještě dnes.“

-                    „Jak alternativně? Kolik to je?“

-                    „Tady podle tabulky. Pětadvacet.“

-                    „Pětadvacet tady na místě?“

-                    „Ano. Bude to taky nepříjemné, ale měla byste to hned z krku, a to by, myslím, bylo pro vás nejlepší.“

-                    „Pětadvacet tisíc? Ale tolik peněz s sebou nemám...“

Skoro neznatelně se usměje. Vstane od stolu. Není moc vysoký, ale je štíhlý. Nemít tu uniformu, asi by se mi i líbil. Ucítím jemný závan pánského parfému. A není to Old Spice.

-                    „Ale vy mi nerozumíte. Nebude vás to stát peníze. Ani korunu. Je to alternativní. Vy ušetříte peníze, my administrativu a nápravný efekt je vysoký. Řidičák vám taky zůstane. Záleží jen na vás.“

-                    „Nechápu,“ vrtím se na židli.

-                    „Ale sem s tím, proboha,“ vyhrknu vzápětí.

-                    „Tohle si přečtěte a tady mi to podepište.

Položí přede mě něco jako protokol s poučením a výkladem k alternativnímu trestu. Čtu text napsaný drobným úředním písmem, které se mi mihotá před očima. Pořád tomu moc nerozumím a spíš intuitivně mi pod pojmem „pětadvacet“ naskočí představa úplně jiného trestu. Bože. To přece nemyslí vážně... To snad ne. No... Ufff. Koneckonců, proč ne? Kdyby to bylo hned za mnou... Ať už je to jak chce, cítím, že to se mnou vlastně myslí dobře, a nepřítomně podepisuji.

-                    „A protože tu není kolegyně poručík Tuháčková, která by vás měla za normálních okolností na starost, podepište mi prosím ještě tohle.“

-                    „Co je to?“

-        „Souhlas s tím, že trest vykonám já.“

Vykonám? No to mě podržte. Tak ona je to snad vážně pravda! To ne! To přece nejde. Vracím se očima k protokolu a najednou mi formulace dávají smysl. Pravá ruka s tužkou se mi lehce zachvěje, zatímco levá míří nevědomky k mému pozadí a pohladí ho přes sukni. V žaludku ucítím povědomý tlak stahující se pomalu do podbřišku. Vlastně nevím, jestli se mi dělá nevolno nebo cítím úlevu, že se celý ten hrozný případ konečně řeší. Podepisuji a podávám mu papír. Přitom se znovu podívám do těch jeho hezkých očí, ale vzápětí sklopím zrak ke stolu. Nehne ani brvou.

-                    „Děkuji. Pojďte prosím se mnou.“

S bušícím srdcem ho následuji, vede mě do vedlejší místnosti, která je skoro prázdná. Je tu jen velký těžký stůl a vzadu jakýsi kout se závěsem v policejních barvách. Zvuk mých lodiček se tu slyšet trochu tlumeněji, ale skoro stejně zřetelně jako na chodbě. Ukáže mi k závěsu.

-                    „Odložte si, prosím.“

-                    „Cože?“

-                    „Do spodního prádla. Děkuji.“

-                    „Počkejte... to přece...“

-                    „Prosím, nezdržujte mě. Vyřiďme to rychle.“

Mizí za dveřmi. Zůstávám tu sama a zmatená, ruce mi stydnou. Co se to děje? Několik sekund se bezcílně motám po místnosti, pak zamířím za plentu. Je tu židle, věšák na šaty a zrcadlo. Nejistými pohyby si odkládám kabátek a začínám rozepínat halenku. Proboha, co to tady dělám? Stáhnu si košilku a sukni. Zouvat se mi nechce. Vlastně nechápu, proč se svlékám, jsem jako náměsíčná. Začínají se mi třást kolena a tlak v břiše sílí. Ale poslušně pokračuji. Stojím tu jen v podprsence, kalhotkách a punčochách. Tak to ne. Takhle vypadám vážně jako kurva. Nervózně si punčochy stáhnu, hodím je na hromádku a boty natáhnu naboso. Je tu chladno, ale stejně se potím. Nahmatám v kabelce kolínskou a lehce se přestříknu v podpaží. Brada se mi třese. Já chci domů...

-                    „Jste hotová?“

-                    „...ano,“ řeknu přiškrceným hlasem.

Vystoupím zpoza závěsu ke stolu. Moje kroky se rozléhají. Srdce mi bije, div se nezalknu. Už tam čeká. Pohled na něj mě trochu uklidní, i když se strašně stydím. Na rukou má rukavice a pokládá na stůl dlouhý úzký obal z recyklovaného papíru. Přede mnou odstraní pečeť Policie České republiky a roztrhne papír.

-                    „Syntetická rákoska 15 mm, vzor 95.“

-                    „A... ano.“

-                    „Nástroje jsou vyrobeny ze speciálního materiálu a pečlivě dezinfikovány. Nezanechávají žádné trvalé stopy. Následky se hojí obvykle do sedmi dnů.“

-                    „...ano...“

-                    „Rány se udílejí v nejméně čtyřsekundových intervalech, během trestu máte právo na jednu dvouminutovou přestávku, o kterou smíte požádat kdykoli, a to zřetelně vysloveným slovem STOP. Nyní se prosím uvolněte a položte se sama trupem na stůl, nohy mírně rozkročte a ponechte na zemi. Nesmím se vás dotýkat. Rozumíte všemu?“

-                    „A... ano.“

Zírám na něj jako tele. Nasazuje si služební čepici a bere rákosku do pravé ruky, levou ji jemně přejíždí. Chce se mi křičet a utéct, ale ani nehlesnu a nějaká mocná síla mě nutí, abych se jako ovce položila tělem na chladnou, masivní desku stolu. Okamžitě mi naskakuje husí kůže, bradavky mi tuhnou, studí to a zároveň pálí. Zrychleně dýchám a v hrůze čekám, co bude.

-                    „Jste připravena?“

-                    „...Ano!“

To snad za mě řekl někdo jiný! Rukama se chytám po stranách za desku stolu.

-                    „Jménem republiky.“

Cítím, jak mi jeho ruka nečekaně prudce zatáhne za gumu kalhotek a zručným, hrubým pohybem je strhne dolů na stehna, až v nich zapraská. Já se snad propadnu. Ale trvá to jen mžik, najednou nemám na stud čas.

-                    „Jau!“

Vyrazím ze sebe ječivý výkřik, protože se mi do holého zadku zakouslo snad sto sršňů.

-                    „Jedna.“

-                    „Au!“

-                    „Dva.“

-                    „Ááááááúúú!“

-                    „Tři.“

Tak tohle nevydržím. Se zpožděním cítím něco jako žhavé železo v místech, kam ta strašná věc dopadla. Křečovitě svírám strany stolu. V nohách mi pokaždé cuká a nemůžu je udržet na zemi. A pokračuje to. Během pár vteřin mám zadek v ohni a sotva můžu popadnout dech. Z očí se mi samy od sebe valí slzy jako hrách. Trochu to pomáhá, ale moc ne. Mezi jednotlivými výkřiky začínám hlasitě brečet. Zatínám a povoluji svaly, není to nic platné. Nevím, jestli dodržuje předepsaný interval, ale asi se snaží, abych to měla rychle za sebou. Aby mi jich stihl vysázet co nejvíc, než ze sebe vykoktám to slovo, a tím si vyžebrám zbytečný odklad.

-                    „Dvanáct.“

-                    „Jjjjjjaaaaááááaaaauuuu, sss... stop, prosím, prosím!“

Beze slova to přeruší. Ozývá se jen můj vzlykot. Přes slzy nevidím. Třesoucí se ruku sunu pomalu k zadku, dlouho se ho neodvažuji dotknout, cítím i z dálky, jak žhne. Jau! Pane bože! Já už nechci, nechci... Ale nejsem schopná slova. Zároveň cítím, jak se teplo rozlévá po celém těle. Projede mnou krátká křeč, ale cítím se najednou skoro normálně, ach, to je krása, vlastně je to skoro příjemné, je to vůbec pravda?

Dvě minuty ticha za můj kdysi bílý zadek uplynuly jako nic.

-                    „Jau!!!“

-                    „Třináct.“

Pálí to snad stokrát víc! Tohle nepřežiju. Začínám vřískat, že si brzy asi překřiknu hlasivky. Před očima mám halucinaci svého kulatého zadku, černé, natržené krajkové kalhotky na půl žerdi a nad nimi rudý flek s vystupujícími jelity a odtud jde všechna ta pálící bolest, zatínám zuby, pot mi stéká ze spánků až na krk a dolů až do podpaží a níž mezi prsa. A ten kluk s rákoskou jede. Můj řev musí slyšet i ministr vnitra. Horko mě na pár okamžiků pohltí tak, že bolest přestávám cítit. Kopu nohama a ztrácím jednu botu po druhé, ale držím a držím! Ještě! A ještě! Divím se sama, kde se ve mně bere síla dělat tolik hluku... to je... to je... jako když řežou nějakou holku rákoskou po prdeli! Dobře mi tak...

-                    „Devatenáct.“  

Zdá se mi, že omdlím. Stůl se se mnou točí, ujíždí na stranu, pak dozadu, pak jsem najednou vzhůru nohama. Motám se ve víru. Prsty u nohou zatnuté. Tvář mi hoří. Nic jiného nevnímám.

Najednou je konec. Ležím na stole jako rozplácnutá žába. Podprsenka mi skoro slezla. Tiše bučím a snažím se zhluboka dýchat. Z nosu mi teče. Jsem tu sama.

Opatrně nohama nahmatám zem. Pálí mě celé tělo. Zavrávorám. Chytím se stolu. Chvějící se nohou odkopnu kalhotky a doklopýtám za plentu. V zrcadle vidím cizí slečnu s rudým, oteklým obličejem, pomazaným slzami a zbytky očních stínů. Zadek se bojím otočit, natož se ho dotknout. Na židli leží krabice kosmetických kapesníků. Tahám je po deseti. Je tu i nějaká mast. Nechám ji ležet.

Asi za dvacet minut beru tiše za kliku a ve zmuchlaném oblečení se belhám kolem stolu se sklopenýma očima. Sotva se držím na nohou. Nemám odvahu se na něj podívat. Znovu rudnu, tentokrát studem. Pod sukní nemám nic, kalhotky jsem hodila vedle do koše a je mi to jedno. Stejně to pálí jako zvíře.

-                    „Ještě tady se mi podepište, prosím.“

Udělám na papír nějaký nesmyslný klikyhák.

-                    „Nashledanou.“

-                    „Nashledanou. Hodně štěstí a hezký den.“

Teprve ve dveřích se na něj letmo otočím. V jeho očích není ani náznak výsměchu. Dívá se za mnou, dokud nezavřu dveře.

Jako ve snách vyjdu na ulici. Šourám se po chodníku mezi spěchajícími lidmi. Do práce už nepůjdu. Vytáhnu mobil a koktavě se vymluvím na náhlou nevolnost.

Oddechnu si až za dveřmi bytu. Svršky naházím na zem už po cestě z předsíně. Tak jak jsem namáhavě vylezu po břiše na postel. Zavřu oči. Celé tělo mi pulzuje a postel se zase otáčí, jako by plula vesmírem. Žár mě spaluje a stěhuje se od zadku břichem vzhůru a pak zase dolů a dopředu. Najednou se vidím, s rudě kvetoucím zadkem, s nohama široce roztaženýma si zběsile třu vagínu třemi prsty. Tak tady to je... Řvala bych, ale z ochraptělého hrdla se neozývá vůbec nic. Břicho se rytmicky stahuje. Ještě! Vidím jeho oči a cítím, jak mi s láskou vyměřuje ten krutý trest.

Umírám, usínám vysílením.

Bože, to byl krásný sen.