Nemyslíš, zaplatíš!

A máme tady první výsledek spolupráce s novým korektorem povídek, kterým se stal Kony, který bude dělat korektury povídek M/F a F/F.

Děkuji Konymu a stále hledáme korektorky/korektory povídek F/M a M/M.

A samozřejmě nejvíc autorky a autory spankingových povídek. 

Autorka dnešní povídky je Sofie.

Nemyslíš, zaplatíš! 

Procházím hranatou, sterilní chodbou policejní budovy a slyším klapání svých lodiček. Zdá se mi, že se rozléhá až moc, a že se tu na mě všichni dívají. Snad je to jen zdání. Přesto mi z toho není moc dobře. Úřednici v okénku ukážu své předvolání. Pošle mě do třetího patra. Výtah se dá do pohybu a já cítím bušení srdce a lehkou nevolnost. Ano, vím, že mám průser. Bože, už ať je to za mnou...

Zaklepu na dveře 313. Mužský hlas mě pozve dál. Beru za kliku a vcházím, potí se mi ruce.

V prostorné, moderně zařízené kanceláři mě pozdraví mladý policista za psacím stolem. Jen letmo vzhlédne od monitoru. Sedám si proti němu na určené místo a podávám mu svůj papír. Beze slova si ho vezme a stále něco studuje na monitoru. Sedím, nohy mi těžknou, snažím se dýchat zhluboka. Pak se na mě konečně podívá. Má příjemné, chytré černé oči.

-                    „Prosím váš řidičský průkaz, slečno.“

Mluví mírným, neutrálním hlasem, který mě trochu uklidňuje. Neobratnýma rukama se hrabu v kabelce, pak mu podávám požadovaný dokument.

-                    „Mám tady u vás záznam z 24. února.

-                    „Ano.“

-                    „Byla jste zastavena hlídkou na dálnici D1 na osmnáctém kilometru a bylo zjištěno, že nemáte dálniční známku.“

Povzdechnu si.

-                    „Ano.“

-                    „Téhož dne vám naměřili nedovolenou rychlost. Jela jste v obci skoro 120.“

-                    „Máte pravdu. Mrzí mě to.“

-                    „Dopustila jste se přestupků, za které můžete dostat pokutu v celkové výši až 25 tisíc korun a pravděpodobně vám bude pozastaveno řidičské oprávnění.“

Mlčím. Je mi trapně, ale představovala jsem si to horší. Tenhle kluk je docela milý a nesmírně korektní. Je vidět, že umí pracovat s lidmi a není to žádný nácek, co má ve skříňce bejzbolku, boxera a fotku Johna Irvinga.

-                    „Navíc jste nereagovala na první výzvu a nedostavila jste se v určeném čase na oddělení.“

-                    „Nešlo to. Omlouvám se.“

Znovu se dívá do monitoru. Nervózně si rukama třu koleno, vykukující v punčoše z pod lemu úzké sukně. Vzápětí se na mě znovu podívá, vyťuká něco do klávesnice a otočí monitor ke mně.

-                    „Nebudu vás dlouho zdržovat. Hrozí vám poměrně vysoký finanční postih a na nějakou dobu i zákaz řízení. Ale také dlouhé a nepříjemné jednání u přestupkové komise. Pokud byste se k ní nedostavila, přičte se vám to samozřejmě k tíži.“

Je to zvláštní, mám pocit, že je vlastně na mé straně. Dívám se na tabulku na monitoru, kde jsou nějaké sazby, ale vůbec tomu nerozumím. Znovu promluví měkkým, klidným hlasem.

-                    „Dá se to ale vyřídit alternativně. Pak byste to měla za sebou ještě dnes.“

-                    „Jak alternativně? Kolik to je?“

-                    „Tady podle tabulky. Pětadvacet.“

-                    „Pětadvacet tady na místě?“

-                    „Ano. Bude to taky nepříjemné, ale měla byste to hned z krku, a to by, myslím, bylo pro vás nejlepší.“

-                    „Pětadvacet tisíc? Ale tolik peněz s sebou nemám...“

Skoro neznatelně se usměje. Vstane od stolu. Není moc vysoký, ale je štíhlý. Nemít tu uniformu, asi by se mi i líbil. Ucítím jemný závan pánského parfému. A není to Old Spice.

-                    „Ale vy mi nerozumíte. Nebude vás to stát peníze. Ani korunu. Je to alternativní. Vy ušetříte peníze, my administrativu a nápravný efekt je vysoký. Řidičák vám taky zůstane. Záleží jen na vás.“

-                    „Nechápu,“ vrtím se na židli.

-                    „Ale sem s tím, proboha,“ vyhrknu vzápětí.

-                    „Tohle si přečtěte a tady mi to podepište.

Položí přede mě něco jako protokol s poučením a výkladem k alternativnímu trestu. Čtu text napsaný drobným úředním písmem, které se mi mihotá před očima. Pořád tomu moc nerozumím a spíš intuitivně mi pod pojmem „pětadvacet“ naskočí představa úplně jiného trestu. Bože. To přece nemyslí vážně... To snad ne. No... Ufff. Koneckonců, proč ne? Kdyby to bylo hned za mnou... Ať už je to jak chce, cítím, že to se mnou vlastně myslí dobře, a nepřítomně podepisuji.

-                    „A protože tu není kolegyně poručík Tuháčková, která by vás měla za normálních okolností na starost, podepište mi prosím ještě tohle.“

-                    „Co je to?“

-        „Souhlas s tím, že trest vykonám já.“

Vykonám? No to mě podržte. Tak ona je to snad vážně pravda! To ne! To přece nejde. Vracím se očima k protokolu a najednou mi formulace dávají smysl. Pravá ruka s tužkou se mi lehce zachvěje, zatímco levá míří nevědomky k mému pozadí a pohladí ho přes sukni. V žaludku ucítím povědomý tlak stahující se pomalu do podbřišku. Vlastně nevím, jestli se mi dělá nevolno nebo cítím úlevu, že se celý ten hrozný případ konečně řeší. Podepisuji a podávám mu papír. Přitom se znovu podívám do těch jeho hezkých očí, ale vzápětí sklopím zrak ke stolu. Nehne ani brvou.

-                    „Děkuji. Pojďte prosím se mnou.“

S bušícím srdcem ho následuji, vede mě do vedlejší místnosti, která je skoro prázdná. Je tu jen velký těžký stůl a vzadu jakýsi kout se závěsem v policejních barvách. Zvuk mých lodiček se tu slyšet trochu tlumeněji, ale skoro stejně zřetelně jako na chodbě. Ukáže mi k závěsu.

-                    „Odložte si, prosím.“

-                    „Cože?“

-                    „Do spodního prádla. Děkuji.“

-                    „Počkejte... to přece...“

-                    „Prosím, nezdržujte mě. Vyřiďme to rychle.“

Mizí za dveřmi. Zůstávám tu sama a zmatená, ruce mi stydnou. Co se to děje? Několik sekund se bezcílně motám po místnosti, pak zamířím za plentu. Je tu židle, věšák na šaty a zrcadlo. Nejistými pohyby si odkládám kabátek a začínám rozepínat halenku. Proboha, co to tady dělám? Stáhnu si košilku a sukni. Zouvat se mi nechce. Vlastně nechápu, proč se svlékám, jsem jako náměsíčná. Začínají se mi třást kolena a tlak v břiše sílí. Ale poslušně pokračuji. Stojím tu jen v podprsence, kalhotkách a punčochách. Tak to ne. Takhle vypadám vážně jako kurva. Nervózně si punčochy stáhnu, hodím je na hromádku a boty natáhnu naboso. Je tu chladno, ale stejně se potím. Nahmatám v kabelce kolínskou a lehce se přestříknu v podpaží. Brada se mi třese. Já chci domů...

-                    „Jste hotová?“

-                    „...ano,“ řeknu přiškrceným hlasem.

Vystoupím zpoza závěsu ke stolu. Moje kroky se rozléhají. Srdce mi bije, div se nezalknu. Už tam čeká. Pohled na něj mě trochu uklidní, i když se strašně stydím. Na rukou má rukavice a pokládá na stůl dlouhý úzký obal z recyklovaného papíru. Přede mnou odstraní pečeť Policie České republiky a roztrhne papír.

-                    „Syntetická rákoska 15 mm, vzor 95.“

-                    „A... ano.“

-                    „Nástroje jsou vyrobeny ze speciálního materiálu a pečlivě dezinfikovány. Nezanechávají žádné trvalé stopy. Následky se hojí obvykle do sedmi dnů.“

-                    „...ano...“

-                    „Rány se udílejí v nejméně čtyřsekundových intervalech, během trestu máte právo na jednu dvouminutovou přestávku, o kterou smíte požádat kdykoli, a to zřetelně vysloveným slovem STOP. Nyní se prosím uvolněte a položte se sama trupem na stůl, nohy mírně rozkročte a ponechte na zemi. Nesmím se vás dotýkat. Rozumíte všemu?“

-                    „A... ano.“

Zírám na něj jako tele. Nasazuje si služební čepici a bere rákosku do pravé ruky, levou ji jemně přejíždí. Chce se mi křičet a utéct, ale ani nehlesnu a nějaká mocná síla mě nutí, abych se jako ovce položila tělem na chladnou, masivní desku stolu. Okamžitě mi naskakuje husí kůže, bradavky mi tuhnou, studí to a zároveň pálí. Zrychleně dýchám a v hrůze čekám, co bude.

-                    „Jste připravena?“

-                    „...Ano!“

To snad za mě řekl někdo jiný! Rukama se chytám po stranách za desku stolu.

-                    „Jménem republiky.“

Cítím, jak mi jeho ruka nečekaně prudce zatáhne za gumu kalhotek a zručným, hrubým pohybem je strhne dolů na stehna, až v nich zapraská. Já se snad propadnu. Ale trvá to jen mžik, najednou nemám na stud čas.

-                    „Jau!“

Vyrazím ze sebe ječivý výkřik, protože se mi do holého zadku zakouslo snad sto sršňů.

-                    „Jedna.“

-                    „Au!“

-                    „Dva.“

-                    „Ááááááúúú!“

-                    „Tři.“

Tak tohle nevydržím. Se zpožděním cítím něco jako žhavé železo v místech, kam ta strašná věc dopadla. Křečovitě svírám strany stolu. V nohách mi pokaždé cuká a nemůžu je udržet na zemi. A pokračuje to. Během pár vteřin mám zadek v ohni a sotva můžu popadnout dech. Z očí se mi samy od sebe valí slzy jako hrách. Trochu to pomáhá, ale moc ne. Mezi jednotlivými výkřiky začínám hlasitě brečet. Zatínám a povoluji svaly, není to nic platné. Nevím, jestli dodržuje předepsaný interval, ale asi se snaží, abych to měla rychle za sebou. Aby mi jich stihl vysázet co nejvíc, než ze sebe vykoktám to slovo, a tím si vyžebrám zbytečný odklad.

-                    „Dvanáct.“

-                    „Jjjjjjaaaaááááaaaauuuu, sss... stop, prosím, prosím!“

Beze slova to přeruší. Ozývá se jen můj vzlykot. Přes slzy nevidím. Třesoucí se ruku sunu pomalu k zadku, dlouho se ho neodvažuji dotknout, cítím i z dálky, jak žhne. Jau! Pane bože! Já už nechci, nechci... Ale nejsem schopná slova. Zároveň cítím, jak se teplo rozlévá po celém těle. Projede mnou krátká křeč, ale cítím se najednou skoro normálně, ach, to je krása, vlastně je to skoro příjemné, je to vůbec pravda?

Dvě minuty ticha za můj kdysi bílý zadek uplynuly jako nic.

-                    „Jau!!!“

-                    „Třináct.“

Pálí to snad stokrát víc! Tohle nepřežiju. Začínám vřískat, že si brzy asi překřiknu hlasivky. Před očima mám halucinaci svého kulatého zadku, černé, natržené krajkové kalhotky na půl žerdi a nad nimi rudý flek s vystupujícími jelity a odtud jde všechna ta pálící bolest, zatínám zuby, pot mi stéká ze spánků až na krk a dolů až do podpaží a níž mezi prsa. A ten kluk s rákoskou jede. Můj řev musí slyšet i ministr vnitra. Horko mě na pár okamžiků pohltí tak, že bolest přestávám cítit. Kopu nohama a ztrácím jednu botu po druhé, ale držím a držím! Ještě! A ještě! Divím se sama, kde se ve mně bere síla dělat tolik hluku... to je... to je... jako když řežou nějakou holku rákoskou po prdeli! Dobře mi tak...

-                    „Devatenáct.“  

Zdá se mi, že omdlím. Stůl se se mnou točí, ujíždí na stranu, pak dozadu, pak jsem najednou vzhůru nohama. Motám se ve víru. Prsty u nohou zatnuté. Tvář mi hoří. Nic jiného nevnímám.

Najednou je konec. Ležím na stole jako rozplácnutá žába. Podprsenka mi skoro slezla. Tiše bučím a snažím se zhluboka dýchat. Z nosu mi teče. Jsem tu sama.

Opatrně nohama nahmatám zem. Pálí mě celé tělo. Zavrávorám. Chytím se stolu. Chvějící se nohou odkopnu kalhotky a doklopýtám za plentu. V zrcadle vidím cizí slečnu s rudým, oteklým obličejem, pomazaným slzami a zbytky očních stínů. Zadek se bojím otočit, natož se ho dotknout. Na židli leží krabice kosmetických kapesníků. Tahám je po deseti. Je tu i nějaká mast. Nechám ji ležet.

Asi za dvacet minut beru tiše za kliku a ve zmuchlaném oblečení se belhám kolem stolu se sklopenýma očima. Sotva se držím na nohou. Nemám odvahu se na něj podívat. Znovu rudnu, tentokrát studem. Pod sukní nemám nic, kalhotky jsem hodila vedle do koše a je mi to jedno. Stejně to pálí jako zvíře.

-                    „Ještě tady se mi podepište, prosím.“

Udělám na papír nějaký nesmyslný klikyhák.

-                    „Nashledanou.“

-                    „Nashledanou. Hodně štěstí a hezký den.“

Teprve ve dveřích se na něj letmo otočím. V jeho očích není ani náznak výsměchu. Dívá se za mnou, dokud nezavřu dveře.

Jako ve snách vyjdu na ulici. Šourám se po chodníku mezi spěchajícími lidmi. Do práce už nepůjdu. Vytáhnu mobil a koktavě se vymluvím na náhlou nevolnost.

Oddechnu si až za dveřmi bytu. Svršky naházím na zem už po cestě z předsíně. Tak jak jsem namáhavě vylezu po břiše na postel. Zavřu oči. Celé tělo mi pulzuje a postel se zase otáčí, jako by plula vesmírem. Žár mě spaluje a stěhuje se od zadku břichem vzhůru a pak zase dolů a dopředu. Najednou se vidím, s rudě kvetoucím zadkem, s nohama široce roztaženýma si zběsile třu vagínu třemi prsty. Tak tady to je... Řvala bych, ale z ochraptělého hrdla se neozývá vůbec nic. Břicho se rytmicky stahuje. Ještě! Vidím jeho oči a cítím, jak mi s láskou vyměřuje ten krutý trest.

Umírám, usínám vysílením.

Bože, to byl krásný sen.