VELIKONOČNÍ VYPRÁVĚNÍ

Jel jsem s trakařem po prašné cestě a těšil se z dukátů, co mi cinkaly v měšci. Na Velikonoce je vždy dobrý výdělek, trhy jsou plné – jak prodávajících, tak naštěstí i kupujících, takže jsem jel nazpět s prázdnou a těšil se na svou milou Aničku, celý den jsme se neviděli, nebylo jí dnes dobře. Sluníčko hezky hřálo, na obloze jen pár mráčků, dnešní Velikonoce se opravdu vydařily. Jakpak asi teď vypadají zadečky místních dívčin, začal jsem si s úsměvem představovat.

„Jiříku, Jiříku, prosím, nepřejížděj mě, já nechci zemřít v prachu cesty,“ slyšel jsem najednou. Koukám, koukám, ale nikoho nevidím, jedu proto dál. A v tom znovu, zase to škemrání. Co to jako je, koukám nahoru a nic, kouknu i dolů, no jo, vždyť To říkalo v prachu cesty, a co nevidím – pomlázka. Nevěřícně na ni koukám a přemýšlím, zda ta medovina na trhu nebylo moc silná...

„Jiříku, Jiříku, zbrzdi své kroky, moc tě prosím,“ promlouvá ke mně ta spletená věc na cestě. Nechám trakař trakařem a jdu k ní blíž. Vezmu ji stále nevěřícně do ruky a prohlížím si ji. Normální vrbová pomlázka - trochu zaprášená, občas trošku poničené proutky, asi už dnes něco zažila, v duchu jsem se usmál a litoval, že jsem si nemohl dnes užít vyplácení děvčat a musel jsem se zbožím na trh.

„Děkuji ti, Jiříku, že jsi mne zachránil z cesty, za to ti budu vyprávět, o co jsi dnes přišel, byla jsem tomu sama svědkem,“ odpovídala na mé myšlenky.

„Sním či bdím, no to je jedno, slunko má ještě k obzoru daleko, tak klidně vyprávěj, ty mrško hubená,“ zasmál jsem se své rozmluvě s Pomlázkou, nu což jinde umí lidé mluvit se zvířaty, tak já si dnes popovídám s Pomlázkou. A opravdu, první z osmi proutků se rozpovídal.

 

To víš, Jiříku, již od brzkého rána jsem měla napilno. Chlapci jsou ranní ptáčata a jejich hbité prsty proutky rychle spletly a já Pomlázka jsem spatřila boží slunko. A jako první jsem svou návštěvou poctila Barušku. Děvče je to mrštné, takže o rozcvičku bylo postaráno, jinoši se však nedali odradit, ještěrku rychlou brzy chytli a již její sukénka putovala nahoru a já se prvně zadívala na dívčí to zadeček. Dlouhé spodní kalhotky byly mi jen chabou překážkou, takže mé každé pohlazení bylo odměněno jakýmsi vysokým zvukem, což mě ale jen víc ponoukalo k dobrému výkonu. Aby na mou návštěvu děvče nezapomnělo, nechala jsem po sobě několik červených zpráviček. Nožičky kopaly, ale koledníci svou práci odvedli na výbornou a mne první pentle zdobila. Baruška na nás vyplázla jazýček a běžela za svou kamarádkou na opačnou stranu vesnice.

 

První proutek dovyprávěl příběh a já jsem si s úsměvem představil hubenou Barušku, jak teď cupitá loukou se zmalovaným zadečkem. Rozhodně si to zasloužila, jak jí občas slyším, tak na otce je drzá ažaž. Zvědavě jsem mrknul na Pomlázku a čekal, kdy se můj sen rozplyne.

 

Nebyl čas okounět, den jako ten dnešní utíká rychle, takže jsme se vydali k Marušce. Holka se nám chtěla schovat do stáje, ale oba vchody koledníci rychle obklíčili a já jsem se společně s mými kolegyněmi v rukou ostatních to jinochů pozdravila se zadečkem Marušky – pustil se do vyprávění druhý proutek. Tady již bylo pole působnosti poněkud větší, což se nám všem líbilo a náležitě jsme si to užily. Za podpory jemného svistu jsem dopadala na prdelku dívčiny, která byla ohnutá přes hrazení stáje, poněkud mi vadilo, že náš koncert zanikal v proudu jakýchsi pravděpodobně nepublikovatelných slov a slůvek. Vždyť jsem se tak snažila pravidelně zpracovat vystrčenou prdelku a dostalo se mi jen nadávek. To se nejspíš nelíbilo ani koledníkům, protože na návštěvě u této dívčiny jsme setrvali delší to chvilku a na rozloučenou jsme se dočkaly pentle poněkud slanější chuti.

 

Á, tak i Marušky zadeček dostal co proto, no není divu, jestli byl mezi koledníky i Matěj, na tancovačce se k němu moc hezky nechovala, určitě využil příležitosti a svou vyvolenou náležitě vyšupal. Netrpělivě jsem se posadil do trávy a těšil se na vyprávění třetího proutku.

 

Och, Jiříku, jak vidíš, tak můj třetí proutek je poněkud poničený, není se čemu divit, zadeček Leničky je prostorově ještě výraznější, na což nejsem úplně stavěná. Holka je to krev a mlíko, pěkně udělaná. Ruka mého koledníka však měla síly ještě dost a Lenička brzy začala zpívat jak pěnička. Každá rána byla dobře mířená a jelikož bylo děvče pevně chycené dvěma koledníky, sukénka vyhrnutá, tak i každá rána dobře padla. Dívčina vrtěla zadečkem do rytmu, koleda se tak mohla v klidu odříkat a zasloužená pentle přivázat. Lenička se s námi rozloučila sice se slzou v oku, ale zahlídla jsem tam trochu smutku, že jsou Velikonoce zase až za rok. Také mi to bylo trochu líto, toto děvče dokázalo ocenit mou dobře stavěnou postavu a nesnažila se mi vyhnout, ani mě nezahrnovalo nadávkami.

 

Tak je to tedy pravda, myslel jsem si o ní, že se jí plácání po zadečku líbí, když se tak stalo třeba na tancovačce, tak se nikdy neobořila na neurvalce, co to udělal, ale jen se začervenala. Nestačil jsem se vyprávění pomlázky divit a byl jsem moc rád, že jsem nakonec o velikonoční veselí nepřišel.

 

I můj čtvrtý proutek má svůj příběh, účastnil se honu na Věrušku. Jakmile nás spatřila, tak vyhrnula sukni a vzala nohy na ramena. Trochu jsem to brala osobně, co když jsem se jí nelíbila a utekla přede mnou? O to víc jsem se těšila, až ji chlapci chytí, o čemž nebylo pochyb. Naběhli dívčině u potoka. Stála chudák na lávce a pokoušela se smlouvat a chlácholit chlapce, nebylo to však k ničemu, z lávky musela jednou či druhou stranou odejít a na každé ji čekal špalír koledníků. Vykasala si proto statečně sukni a vydala se k chlapcům na jedné straně, samozřejmě, že ti na té druhé se rádi přidali a i já jsem okusila pevné hýždě rychlé Věrušky. Holka se držela statečně, takže možná kdyby na začátku neutekla, tak bych jí zadeček nepohladila tolikrát. Nakonec nás čekala zasloužená odměna a my se s novou pentlí vydali dál.

 

Jojo, Věruška je jako vítr, nožky má rychlé, ale jak je vidno, ne dosti. Ale omlazení proutky jí jistě neuškodí.

„A jak to bylo dál, Pomlázko, koho jsi ještě vyplatila?“ Připadal jsem si jako malý kluk, co čeká na konec pohádky před spaním.

 

I můj pátý proutek se účastnil velikonočního veselí. Šli jsme se všichni občerstvit do hospody, když tu nám doslova do rány vpadla paní hospodská. Můj koledník mrkl na hospodského, jehož radostného souhlasu se jistěže dočkal. Ta hubovala a láteřila, těch jmen, co mým mládencům dala, i tuplák po nich hodila, nic platné jí to ale nebylo. Mezi stoly ji brzy nahnali a jelikož tento výprask byl posvěcen jejím mužem, mohl tedy začít. Rádi ohnuli hospodskou přes pult, u kterého je tak ráda okrádala špatnou mírou nebo ještě horšími počty, takže i chlapcům nějak paměť vázla a koledu si museli přeříkat znovu, to aby pořádek byl nastolen, že. Samozřejmě, že takový zasloužený výprask mne vyloženě bavil a ráda jsem mlaskavě dopadala na vyšpulenou prdelku hospodské, která se rudá vzteky a brekem rychle sebrala a vypoklonkovala nás ještě rychleji, na pivo nás až přešla chuť a ani pentli jsme za tento výtečný čin neobdrželi, nu což, tak snad nám bude štěstí přát jinde.

 

Vyloženě vesele jsem se zavrtěl na trávě a div nevypískl radostí, že se jí dostalo, o co si celý rok koledovala.

„Pomlázko, prosím, pokračuj, tvůj pátý příběh se mi velice líbil, jak rád bych také svou troškou přispěl na omlazen paní hospodské.“

 

Šestá pentle, pokud tedy počítám i tu neobdrženou, na můj chvost přibyla z rukou drzé Terezky. Vlezla si na střechu a pokřikovala na celé kolo, jaký že to jsou budižkničemové, ti dnešní koledníci, a že by měli spěchat o dům dál. Jazyk na nás vyplazovala a drzá slůvka svrchu házela, tak jistá sama sebou si ta Terezka byla. Svrběl mne každý proutek a jen se odpružit a hop za ní na střechu a zmrskat ten její sebejistý zadeček. Chlapci jako by mi snad myšlenky četli, s žebříkem přispěchali a milému to děvčeti na něm pak krůček nad zemí zadeček nejen mnou pěkně zmalovali. Jak ta ječela a vřískala, radost poslechnout, jelítka naskakovala a zadostiučinění se naplňovalo. Snad se jí ten jazýček ohebnými proutky trochu obrousí. Uznala, že prohrála a další pentli nám jako dík za omlazení přidala.

 

Cha, drzounka jedna, i na ní došlo, to je dobře, hubatá je a drzá až hanba, kdo ji dostane, ten ji bude muset správné mluvě naučit, jistě si na to rákosku brousí Michal, pomyslel jsem si.

 

Sedmá pentle byla voňavá po ještě vlažných buchtách. Vlastička je děvče bystré a již od brzkého rána pilné. Upekla povidlové, makové a tvarohové buchty a koledníky si tak na svou stranu naklonila, výprask to byl pak jen symbolický, ale jelikož to nejspíš opravdu bylo hodné děvče, tak mě ani nemrzelo, že se nemohu předvést v celé své kráse. Pěkný zadeček zasypaly jen lehce štiplavé rány a bříška jinochů se tetelila blahem z příjemné svačinky. Když jsme se loučili, zahlédla jsem v očku Vlastičky vítězoslavné mrknutí. Jen nevím, s čím se pak bude před ostatními děvčaty chlubit, když její zadeček bude za pár chvil zase bílý jak mouka na její zástěrce, nu což, možná si zadeček schovává na večer pro svého milého. Určitě si myslela, že mi uniklo, jak tajně podstrčila šáteček s buchtami Vendelínkovi.

 

Pravda, Vlastička je vcelku hodné děvče, ale i ten malý rarášek se v ní schovává, jistě by jí zmalovaný zadeček neuškodil, příští rok se o to postarám. Jestli dobře počítám, tak zbývá poslední proutek, které děvče ještě zbývá? Rychle jsem přemýšlel, ale to už Pomlázka zakončovala své vyprávění.

 

Poslední příběh je o veselé Aničce, ta...

„Cože, Anička?“

Já řekla Anička? Ehm, ne, ta ne, to je omyl, já....

„Pomlázko, řekla jsi Anička, byla to snad MOJE Anička?“

No já, těžko říct, která Anička to byla, takové děvče usměvavé, dva copy spletené, oči jako pomněnky...

„To je určitě Anička, tvrdila mi, že jí není dobře, že dnes zůstane v posteli,“ začínal jsem se zlobit. Holka jedna ulhaná, co to má jako znamenat, ptal jsem se sám sebe a snažil se zapudit nejčernější myšlenky.

No, nemocně ani nevypadala, s Baruškou zrovna pletly věnce a před koledníky utíkaly po louce. Ty ale mládenče nevypadáš moc mile, cožpak jsi rozzlobený?

„To teda jsem, pokračuj, dostala co proto?“ Doufal jsem, že jo, že ji chlapci nešetřili, zasloužila zmalovat zadeček.

Chlapci již byli trochu zmožení z koledy, ale Aničku chytli, přes spadlý strom u lesa ohnuli a já jsem si naposledy mohla vychutnat to pohlazení a pomlazení dívčího zadečku. Smála se a vtipkovala, ale brzy i ona začala smáčet travičku slzičkami. Zadeček jsem jí probarvila rudými proužky a poslední pentli jsem si nechala uvázat na ozdobu. Baruška ta jen vesele přihlížela, svou pomlázku měla už ráno za sebou.

„Pomlázko má milá, prosím tě o jedno, vím, že jsi znavená z celého dne, ale prosím tě ještě o jeden výprask, Anička si ho za lhaní jistě zaslouží, s tím musíš určitě souhlasit,“ požádal jsem moudrou vypravěčku.

Nemůžu nesouhlasit, na poslední pomlázku se těším, nejsem z cukru, mé proutky ještě jeden výprask jistě vydrží, tak jdeme, Jiříku.

Vydali jsme se k chalupě, kde na mne hezky v postýlce Anička čekala a nemoc to zlou předstírala. Jaké bylo její překvapení, když jsem místo pozdravu peřinu strhnul a nezbednou dívku přes koleno ohnul. Nic jí nebyly platné výmluvy.

„Tak nemocná jo, já ti dám, zadeček máš pěkně zmalovaný a já ti ještě přidám, protože lhaní nemám opravdu rád,“ začal jsem ji švihat přes bolavý zadeček. Nejdříve přes košilku, ale tu jsem brzy vyhrnul a pokračoval již na holou prdelku, kterou zdobily proužky z první koledy.

 

Proužky po nejen mé předchozí práci byly ještě viditelné a já k nim ráda přidávala další a další. Anička plakala, kopala nožkama, slibovala a prosila, nic jí to nebylo platné, Jiřík jí vysázel zasloužených pětadvacet.

 

„Auu, Jiříku můj, to moc bolí, auuu, vzlyk,“ plakala mi již v objetí na klíně. Hladil jsem ji po vlasech a čekal na vysvětlení lži.

„Víš, já jsem nechtěla jít s tebou na trh, to bych pak přišla o pomlázku ve vesnici a před děvčaty bych pak neměla s bílým zadečkem respekt, tak jsem ti lhala, že jsem nemocná a na pomlázku si tu počkala, prosím, nezlob se už na mě,“ konečně mi vysvětlila svůj prohřešek.

Musel jsem se usmát. „Tak teď se můžeš pochlubit s dvojitou koledou, ty moje lištičko,“ políbil jsem ji na líčko.

 

Pomlázka ležela celá unavená na zemi, jemně jsem ji sebral a uložil do vázy s vodou. „Děkuji ti, Pomlázko,“ rozloučil jsem se a šel si lehnout k mé milé.