Velitelka Dita

 

Zaklepal a vešel do kanceláře velitele své čety. Přesněji, do kanceláře velitelky své čety, protože jejich podporučíka v tomto týdnu zastupovala žena. Robert o ní věděl, že se jmenuje  Dita, má hodnost poručíka a patří k nějaké speciální jednotce. Mohla být jen o šest nebo sedm let starší než on, kterému bylo devatenáct, ale velice rychle si v celé rotě získala respekt svým vystupováním, znalostmi a fyzickou kondicí.

Zavřel dveře a postavil se do pozoru.

„Vojín Müller přišel na váš rozkaz." nahlásil se.

Dita si ho mlčky změřila pohledem. Byla to pohledná, vysoká blondýna s přísným výrazem v obličeji. Ale zároveň jakoby se usmívala. Měla na sobě jako vždy svou elegantní a perfektně padnoucí uniformu, šitou na míru.

„Jak jsem se teď dověděla, včera ses zase vrátil pozdě z vycházky," řekla.

Neměl, co by k tomu řekl, a tak s dlaněmi přitisknutými ke stehnům mlčky upíral svůj pohled nad její hlavu.

Chvíli se na něj zkoumavě dívala. Bylo odpoledne, vojáci už měli své osobní volno. Přišel proto jen v teniskách, zeleném tričku s krátkým rukávem a trenýrkách. Jeho obličej teprve dostával pevné mužné rysy, ale jeho atletická postava a lehká oblina pod trenýrkami v jeho klíně dokazovaly, že jinak mu do mužnosti nic nechybí.

Přešla ke skříni v rohu kanceláře a vytáhla z ní koženou plácačku.

„Mohla bych ti zarazit další vycházky, ale myslím, že potřebuješ spíš pořádný výprask, abys pochopil, co je disciplína. Víš - na takové chlapce platí jedině výchovný výprask, aby ho od dalších vylomenin odradila právě vzpomínka na takovou výplatu, který ti teď uštědřím! "

Kamil se na ni užasle podíval. Klidně postavila židli do středu místnosti a sedla si na ni.

„Tak pojď, dostaneš od své velitelky napráskáno. No ano, potrestám tě výpraskem, pro začátek ti jich vysázím pětadvacet přes zadek. To ti jistě pomůže!“ 

Nerozhodně stál a váhal, co má udělat. Věděl, že na něco takového nemá žádné právo,  ale neodvážil se něco říct.

„Čekám!"

Polkl naprázdno a pak k ní váhavě přistoupil. Pleskla pánovitě dlaní o své levé stehno. Pomalu a v tváři lehce červený se přehnul přes její klín, dlaněmi se opřel o zem a nohy natáhl dozadu. Pod sebou cítil její pevná, teplá stehna. Přejela lehce dlaní po jeho pěkně tvarovaném zadku, obtaženém tenkými trenýrkami a usmála se, když na stehně ucítila jeho slabý pohyb.

„Kdy jsi naposled dostal výprask?" zeptala se a zlehka ho popleskala po kulatém, vysazeném zadku. Cítil teď její parfém a byl jako ve snu.

„Nevím, možná jako malý," řekl rozpačitě.

Znovu se usmála a přejela mu po zadnici plácačkou.

„Tak to máš nejvyšší čas dostat pořádnou výchovnou lekci. A děkuj osudu, že dostaneš napráskáno tady a ode mne. Mohl jsi taky skončit u mé zástupkyně a to by byl výprask horší, ne přes koleno, ale na speciální lavici či koze…máme je tady vedle Tak se připrav. Teď tě tedy potrestám jen mírným výpraskem na zadnici a vysázím ti jich pětadvacet! Nehýbat se, nebo půjdeme vedle, lavice je připravená. Počítej si nahlas rány," poručila.

Místností se začaly rozléhat hlasité pleskavé údery plácačky o mladíkův svalnatý zadek. 

"Jedna ...," ucítil palčivě štiplavou bolest, ale dalo se to vydržet, "... dva, tři ...," snažil se ležet klidně a netrhat sebou, "... čtyři, pět ...," Jak ran přibývalo, zdály se mu stále palčivější, "... dvanáct," už nemyslel na své ponížení a snažil se jen vydržet.

Odložila plácačku a uchopila okraje jeho šortek. 

"Nadzvedni se," poručila.

Kamil zaváhal jen krátce. Rozhodně nechtěl dát příčinu k zvýšení trestu, a tak se poslušně nadzvedl a nechal si stáhnout šortky i slipy do půli stehen. Červená barva jeho zadku kontrastovala s bronzem jeho opálených nohou.

Povytáhla mu tričko kus nad pas, levou rukou ho vzala kolem pasu a zdvihla opět plácačku. Výprask pokračoval. Velitelka sázela rány pomalu, jakoby chtěla výprask vychutnat.

„Třináct…“ nedokázal se ubránit tlumenému projevu bolesti. Trenýrky byly tenké, ale přesto poskytovaly určitou ochranu. Rána na holou kůži byla mnohem bolestivější.

Zaťal zuby. "Au, čtrnáct, patnáct…“ nedokázal zabránit tomu, aby sebou po každé ráně netrhl.

„Jen klid," řekla a položila mu dlaň na zrudlou horkou kůži, "za chvíli to budeš mít za sebou."

Několikrát mu zálibně přejela dlaní po zadku. Uvolnil se a hlasitě oddechoval. A ani si neuvědomil, že nemá nohy u sebe, takže mu může vidět do rozkroku. Zarazilo ho, že místo aby se ještě víc styděl, docela ho to pomyšlení vzrušilo. A ke všemu cítil, jak se nevědomky nepatrně začíná víc tisknout na stehna své velitelky.

Ta pokračovala ve výprasku a jakoby si nevšímala, že ji tlačí svým probuzeným mužstvím a tře se v rytmu výprasku o její klín. Náhle si dala ruku pod něj uchopila ho za vzrušeného ptáčka…

„Ale ale, ono se to pánovi snad i líbí…no to se podívejme,“ pravila Dita a odložila plácačku. Pravou rukou mu hnětla půlky zpráskaného zadku a levou se mu věnovala dole.

“Tak jak se ti to líbí, líbí se ti, když dostáváš výprask… mám v tom pokračovat, mám tě práskat, ano? No výborně! Ale uděláš se přesně, až ti dám rozkaz, jasné? Až ti vysolím pětadvacátou!!“, křičela nahlas vzrušená velitelka a opět začala s výpraskem.

Chlapec se zmítal na jejích svalnatých stehnech, sténal rozkoší, Dita počítala a sázela mu jednu za druhou…

„Dvaadvacet… to je výprask… a třiadvacet… připrav se… čtyřiadvacet…“ nyní již křičela vzrušená velitelka a práskala zmítající se vysazený zadek.“ A teď... teď se pěkně uděláš…je to rozkaz! Ták… a pětadvacet!!“

Upustila plácačku, otřela si zpocené čelo. Vzrušená, silně oddechovala a náhle zavelela:

„Do pozoru!"

Postavil se a sklonil ruce ke svým staženým slipům.

„Řekla jsem do pozoru!"

Pustil slipy a rychle se narovnal s dlaněmi na stehnech. Jeho atletická postava s pěkně vyvinutým pohlavím a do červena zbarveným zadkem poskytovala malebný pohled. Z jeho pohlaví ještě ukáplo pár kapek.

Velitelka se spokojeně protáhla, postavila se a ukázala skvrnu na svém stehně.

„To tě bude asi stát dalších pětadvacet, co říkáš? Budeš si teď pamatovat, kdy se máš vracet? Jestli ne, čekáme tě s mou zástupkyní u trestné lavice čí výpraskové kozy…a to budeme na tebe dvě… ale možná, že by se ti to líbilo, co říkáš?“

„Asi ano… já..“  koktal celý rudý.

„Dobře, můžeš se obléct a jít."

Rychle si natáhl slipy a šortky a spěšně vyšel na chodbu. Poprvé poznal chuť výprasku a věděl, že ho lavice nebo koza jistě nemine…