V kabinetě

Tento příběh se stal již před hezkou řádkou let, ale pro mě je stále živý, jako by to bylo včera.

Chodil jsem tehdy do deváté třídy základní školy v Praze. Bylo to v létě, krátce před vysvědčením, kdy už se moc neučilo a ve škole byla otrava.

Několik minut po osmé jsem znuděně vešel do třídy a netušil jsem, že tento den ovlivní celý můj další život.

 Měli jsme zrovna přírodopis, který mě nikdy nebavil, naštěstí i učitelka chodila nejméně deset minut po zvonění. Tentokrát jsme však měli jinou učitelku a ta byla ve třídě včas, proto jsem nenápadně zaplul do své lavice.

Pozorně jsem si ji prohlížel. Mohlo jí být tak pětadvacet, menší sportovní postava, tmavé kratší vlasy. Na sobě měla bílou blůzu s tmavou kravatou a černé sako i vypasovanou sukni,ve které se jí nádherně rýsoval její zadeček. Moc se mi líbila.  

Promluvila ostrým, zvučným hlasem.

„Paní učitelka Vojtková je dlouhodobě nemocná, a já ji budu zastupovat. Jmenuji se Lískovcová. Tak co máte dnes probírat?." 

„Nic " řekl kdosi otráveně. 

„ Nevadí, tak budeme opakovat. Kdo se hlásí k tabuli "?  

Nevěřícně jsme se po sobě podívali, za dva týdny je vysvědčení a ona chce opakovat. K tabuli se kupodivu nikdo nepřihlásil, a tak jsem byl vyvolán já, protože jsem přišel pozdě. 

Rozhodla, že budeme opakovat sladkovodní živočichy a já měl popsat  kapra. Vzpomněl jsem si jenom na to, že má šupiny a čáru. Učitelka říkala, že je to hrozné mít v deváté třídě tak mizivé znalosti a projevila překvapení, že jsem se do ní vůbec dostal. Několik lidí ve třídě se mi smálo. Pak si všimla, že jsem ve třídě v botách.

„Co to má znamenat, jak to, že jsi se nepřezul? Přijdeš za mnou ve dvě odpoledne do kabinetu se žákovskou knížkou! Sednout!"

Sednul jsem si a cítil se trochu trapně, protože ze mne udělala před celou třídu blbce. Nevěděl jsem, proč mi poznámku do žákajdy nenapsala rovnou. To jsem se dozvěděl až později…

 Zbytek hodin již proběhl standardně, pak jsme šli na oběd a ve čtrnáct hodin jsem zamířil do přírodopisného kabinetu.

 Zaťukal jsem a po několika vteřinách  vstoupil dovnitř. Kromě jí v kabinetě nikdo nebyl.      

„Dobrý den",  pozdravil jsem. „Měl jsem vám donést žákovskou knížku." 

Pomalu zvedla hlavu a zkoumavě si mně prohlížela. Najednou jsem nevěděl kam s rukama. Po několika vteřinách ticha přísně řekla: 

„Jak to, že  tu jsi v botách ." 

Nesměle jsem namítl, že jsou čisté, ale přerušila mě a přikázala, abych si je sundal. Zul jsem se a stál tam jenom v ponožkách.

„Látku neumíš, chodíš pozdě, a ještě se ani nepřezuješ. Tak co s tím uděláme?" 

Mlčel jsem. 

„Tak buď dostaneš poznámku do žákovské knížky a nebo to srovnáme spolu teď a tady. Co si vybereš?“

No to bylo jasné. Doma by byl mazec a co mi může udělat úča?

„ Radši bez té poznámky“ špitl jsem.

     .. No dobrá. Za tvé dnešní přestupky tě potrestám tedy já. Jak tě trestají doma ? " 

„No, někdy mi zakážou televizi, nebo třeba nedostanu kapesný.“ 

„A dostal jsi doma či jinde někdy třeba... napráskáno ?" zeptala se,  a poprvé se mírně usmála. Začal jsem jí vyprávět o tom, jak jsem býval trestán doma a pak i několikrát od paní sousedky. To ji zjevně zaujalo a musel jsem to popsat podrobněji. Pozorně poslouchala a když jsem skončil, řekla :

 „Já jsem stoupenkyní tělesných trestů, protože je to starý a velmi osvědčený výchovný prostředek. Není nad výchovný výprask! Rozumíš?"  

„Ano", hlesl jsem a začínal tušit, co mě čeká. Kupodivu mi tato představa nebyla vůbec proti mysli.

 „A čím jsi dostával výprasky od té sousedky?" otázala se. 

 „Řemenem".  

 „No, ten řemen tu bohužel nemám, ale spokojíme se s tímhle", a s těmito slovy položila na stůl silné dřevěné pravítko. Na prázdno jsem polknul a cítil, jak se mi chvějí ruce. Pevně se mi zadívala do očí.

...

„Sundej si kalhoty a tady se mi pěkně ohni přes kolena!!“ pravila s úsměvem a sedla si 

na připravenou židli. Udělal jsem, jak chtěla. 

Ucítil jsem, jak se pravítkem dotkla mého pozadí a pomalu jím přejížděla po vystrčených půlkách. Vůně  jejího parfému a fyzický dotyk mi mne skoro omámili. 

Pak dopadla první rána. Lehce to štíplo.

„Jedna.“

Pomalu a stejnoměrně plácala mé nastavené hýždě, ale kupodivu asi nijak silně, neboť to skoro nebolelo. Naopak jsem pocítil podivné vzrušení. Vysázela mi jich deset a řekla:

„Tak a teď ti stáhnu trenýrky. Nadzvedni se…ták."

Poslechl jsem. Dole na mě bylo jasně vidět, jak se mi probudilo mé mužství.

Všimla si toho a usmála se.

 „Kolik tě jich ještě čeká ?"           

Odpověděl jsem, že patnáct a čekal na další porci.

Pohladila mi půlky, lehce je popleskala a trochu promasírovala. Pak mi pomalu a s potěšením vysázela zbytek trestu. Po výprasku mi zajela jakoby náhodou rukou dolů a očividně byla s tím, co ucítila, spokojená. Nijak to ale nekomentovala.

Poručila mi vstát.

     Zvedl jsem se z jejího klína a hladil si červené pozadí. Usmívala se a pozorovala mou rudou tvářičku. Byl jsem jako ve snu.

     Ještě jsem jí musel poděkovat za výchovný výprask a slíbit, že se polepším. Spiklenecky pak na závěr pravila, že máme ,,malé tajemství“ a že se jistě ještě v kabinetě sejdeme . Pak mě  propustila

Odcházel jsem z kabinetu jako ve snách. Jak jsem se dostal domů už ani nevím. Vzpomínám si jenom, že jsem na to musel pořád myslet. Celá situace mně začala podivně vzrušovat. ale vůbec jsem to nechápal.

     Došlo mi to později, při další návštěvě jejího kabinetu...

                                                           Pokračování?