Variace na renesanční téma II

 „Máš už hotový ten projekt? Klient čeká. Potřebuju tabulky s rentabilitou a návrh kampaně. No myslím tu sadu nádobí do kuchyně moderního bytu...“ vytrhává mě ze snění hlas mého nadřízeného.

 Pracuji jako grafik a projektový manažer ve středně velké reklamní kanceláři. Rozpočet je napjatý a kuchyňáři dobře platí. Já na to teď ale nemám myšlenky.

 „Dodělám to. Bude to. Zítra…“ slíbím chabě.

 „Zítra je poslední den.“

 „Vím. Spolehni se“, odpovídám nepřesvědčivě, abych zbytek dne trávil nad excelovými tabulkami. Po sedmé opouštím kancelář, prezentaci skoro hotovou, čísla otesaná tak, že s nimi bude klient určitě spokojen.

 Ploužím se večerním shonem. Na kuchyňskou výbavu už nemám náladu, celý den se v duchu zabývám svým aktuálním příspěvkem do britského blogu Aryon´s Spanking Digest. Objednali u mě pět obrázků s historickou tématikou. Vzhledem k zaměření blogu je jasné, čeho se to bude týkat; mám k tomu vymyslet i stručný příběh. Vybíhám schody. Vím, že to bude černobílá, detailní a jemná kresba. Otvírám dveře svého malého ateliéru a pouštím tichou hudbu. Pode mnou svítí večerní město, ale jak flétna a bubínek provoňují prostor, přenáším se do dějin. Pomalu v mysli kroužím kolem svého milovaného hradu, a stává se ze mě Vítek z Lambertu. Vytahuji pero, otvírám tuš, napínám do rámu čistý papír. Inspirace přichází a já se přesouvám o pět století nazpět, do ranně renesančního, původně gotického hrádku v lesnaté hraniční oblasti. Pánem jsem tu jenom já. Pomalu stoupám na první nádvoří a rozhlížím se po divokém kraji…

  

1.Potrestat Tě musím…

„Apolenko! Apolenko!“

Apolenka už ví, že má jít za mnou do horního paláce. Při strkanici s Klárou rozbila v kuchyni máselnici. Stane se, vím. Apolenka ale už delší čas provokuje, poučuje ostatní a vůbec se chová na hradě tak, jak si to nedovolí leckdy ty, kdo jsou ve službě již dlouho.

 Uslyším tiché zaklepání, pak vstoupí hezká pětadvacetiletá služebná. Už tuší, že tentokrát to nebude jen tak. Ví také, co ji zhruba čeká. Zkracuju proto ponaučovací část na minimum a sděluji jí, že ji nepropustím (první vděčný pohled). Pětadvacet metlou na holý zadek jí ale dát musím, stanovuji termín za týden v pátek před západem slunce. Dávám jí na vybranou, buď si tři metličky připraví sama a pak bude mrskána přehnutá přes kozu v dřevěném přístěnku, tedy ne přede všemi (druhý vděčný pohled), nebo naopak.

 Můj první obrázek znázorňuje zezadu moji siluetu. Proti mně stojí Apolenka, nádherná i v prosté suknici, s hlavou sklopenou. Je ticho. Vitrážovým oknem padá do místnosti barevné jarní světlo…

 

2. Já husa hloupá!

Vybrala si samozřejmě přípravu metel. Vím, že si nedovolí to odbýt, že když mi donese nějaké trouchniviny, bude můj hněv ještě větší. Po týdnu se jí celá věc rozležela v hlavě, a do obav z trestu se promítá i vděk. Ví, že bych jí mohl propustit ze služby, ví taky, že jsem jí nemusel dávat možnost potrestání vskrytu. Zpytování svědomí pomohla i Magdalena („Ty musíš být ale číslo, když i ten náš dobrák tě musí zmrskat!“), a tak Apolenka pomalu dochází k pochopení, že pravidla se prostě musí dodržovat a že ani mládí a krása jí nedává oprávnění je překračovat. Výchovný účel se tak nenásilně naplňuje. Vidím v představách Apolenku, jak zkouší hlasitým švihnutím vrbové pruty, které vybírá do metliček, vidím strach v jejích očích, když hlasitě hvízdnou. Zkusí jeden tenkým koncem jen maličko přes nohu. Pálí to jako čert. Tímhle mě bude švihat! Sílu má. Já husa hloupá!!

 Líp bych nevybral ani já. Byla pečlivá; kdybych našel náhodou nějaké vhodnější než ty její, se zlou by se potázala. V páteční podvečer se Apolenka pokorně šourá do dřevěného hospodářského příbytku, v ruce čerstvé metličky.

 Kreslím Apolenku v prosebném pokleku, oči rozevřené strachem, ale i oddaností a pochopením, že co se bude dít, bude se dít nutně. Před sebou mi podává tři svazky prutů svázané její vlastní ručkou pečlivě do podoby tří tříprutých, jarem a pružností sálajících metliček.

  3. Zasloužíš si to, nezbednice!

Výprask má být sice neveřejný, všichni na hradě o něm samozřejmě ví. Nikdo si nechce nechat ujít když ne podívanou, tak poslech něčeho tak lahodného. Další můj obrázek bude obsahovat jen tváře a postavy, tváře těch, kteří si přišli tu slávu vyslechnout, předstírajíce přitom, že mají zrovna něco důležitého v blízkosti na práci... Namáčím pero do tuše a vrhám se do práce…

 „Jau!!“

Vincek, pihovatý podkoní, zjišťuje už při prvním zasvištění, doprovázeném Apolenčiným bolestivě překvapeným štěknutím, že je celou situací vzrušen. Nemůže se dočkat, až laškovně Apolenku po výprasku plácne přes zadek a namísto vypísknutí Apolence vyhrknou do očí slzičky.

 Kreslím Vincka se samolibým úsměvem. Bude mít teď chvíli nad ztrestanou kráskou navrch, a to mu dodává bohorovného, spokojeného vzezření…

 „Aííí!“

Magdalena, služka z dolní části hradu, naslouchá výprasku z jídelny; otevřela si kvůli tomu okno. S Apolenou jsou vrstevnice, zdánlivě kamarádky, ale víte jak to je mezi ženskými – naoko bezvadné vztahy kazí vnitřní řevnivost dvou krásek. „Au, Au, Au, tak takovýhle výprask ti snad ani nepřeju“, pomyslí si Magdalena při pátém, ječivém výkřiku. Představuje si oblé, hladké Apolenčiny půlky vystavené nemilosrdnému sešvihávání a po těle i po duši se jí rozlévá spokojené blaho…

 Kreslím Magdalenu s bílým čepečkem a pod ním s očima doširoka rozšířenýma. Dobře ty rány počítá a nezapomíná je násobit třemi, když ví, že celá síla mé paže se rozprostře do tří tenkých, řezavých proužků. Už teď je bez sebe nedočkavostí, až uvidí (coby kamarádka) Apolenčin zmrskaný zadek po té celé nadílce…

 „Auuuvajs!!!“

Osmnáctiletá Barbora naslouchá Apolenčině trestu z vedlejšího dřevěného přístěnku. Apolenka ji párkrát zbytečně přede všemi seřvala, a tak si Barbora její trest nemohla nechat ujít. V ruce má koště, aby tu naoko pracovala, ale soustředí se cele na zvuky odvedle. Desáté švihnutí doprovodí nebohá Apolenka hlubokým, prosebným zaskučením. „Inu holka, měla jsi mít už rozum, on ti náš pán ty lotroviny z hlavy vyžene“, pomyslí si mladičká Bára spokojeně a v mysli si domýšlí napuchající, ohněm hořící zadeček. Po deseti ranách jsem vyměnil první, už trochu unavenou metličkou za novou a čerstvé pruty dělají na Apolenčině pokožce radostně důraznou paseku, což nebohá Apolenka potvrzuje svým hlasitým nářkem.

 Kreslím Báru s koštětem v ruce, naoko soustředěnou na práci, ale vnitřně napjatou. Ví, že nyní už nemůže mít Apolenka na své drobné zadničce nedotčené místečko a hlavu má proto trochu na stranu, aby jí z dalšího svištivého polepšování nic neuniklo…

 „Jau... Ach… Auuu!“

Klára, mladá kuchařka si užívá zjednávání pořádku z kuchyně. Sama tu strkanici tak trochu vyprovokovala a je teď moc ráda, že není na Apolenčině místě. Ví, jak mám silnou ruku a že pod palbou ostrých, palčivých ran mohla být teď ona. Ví taky, že případný omyl už nemohu přiznat, a že Apolena ji teď v kuchyni poslechne na slovo. Při patnáctém švihanci Apolenka táhle, prosebně zasténá. Klára si představuje rozsekávanou Apolenčninu chloubu a cítí uspokojení z té prosby, která z trestančina hlasu jasně zní.

 Kreslím Kláru s krátkými tmavými vlasy a očima plnýma zvědavosti. Kouše se do rtu a nemůže se nabažit toho křiku a sténání, prozrazujícího, jak přísně je tentokrát trest udělován. Z hlasu Apolenky je jí jasné, že pálivá bolest převychovávané dívky už nyní stoupá do nadoblačných výšin…

 „Oh... Auuuuu!“

Paní Kordélie byla s Apolenkou od počátku na kordy. Mladá, nafoukaná slečinka ji sem tam chtěla poučit, jak se co dělá (tak se máslo teď nestlouká! Není lepší zamést síň z druhé strany?), a mezi oběma docházelo ke konfliktům, spojeným i se závistí starší, ale pořád mimořádně pěkné ženy k mladé krasavici. Výprask jí ze srdce přeje, těší se, až Apolenku potká a ta před ní jen tiše sklopí oči. Po dvacátém zasténání, plačtivém, rozbolavělém, se zavírá v komůrce s nádobím. Nemůže už vydržet, maluje si v duchu celou tu scénu, která se odehrává v přístěnku a ruka se jí pomalu sune dolů…

 Kreslím paní Kordélii s hlavou zvrácenou, ruku pod sukní v klíně, druhou zatnutou do poličky s kameninovými nádobami. Z hrdla se jí dere tiché, slastné vzdychání…

 

4. Prosím!

Předposlední obrázek zobrazuje mě a Apolenu. Chvilku bylo ticho, Apolenka zhluboka dýchá, vyměnil jsem si mezitím metličku za třetí, čerstvé proutky. Posledních pět z pětadvaceti musí být korunou celého výprasku. Apolena si musí zapamatovat, jak se má chovat, těchto posledních pět musí ovládnout její tělo a duši tak, že se už nikdy neopováží zlobit. Čerstvá metlička sděluje Apolence zprávu o jejím budoucím pokorném, ohleduplném a zdvořilém vystupování. Nemohu si dovolit povolit, jinak by na hradě zavládlo bezvládí, to vím já i teď už i Apolenka.

 Kreslím svoji pevnou ruku, držící třetí metlu z třech svěžích vrbových prutů. Pruty sviští vzduchem, aby se za vteřinu jásavě zakously do bolestivě zmrskaného, prosebně vystrčeného Apolenčina pozadí. Jedna ladná bosá nožka napnutá, druhá lehce pokrčená.  Něžný zadeček je ohnut pokorně k trestu, o kterém v hloubi duše ví, že si jej zaslouží. Pomalu vykresluji všechny ty předchozí důkladné švihance, začínám na stehnech a zahušťuji jejich počet doprostřed pevných oblin. Její tvář sálá bolestí a obavou, oči plné prosby, krásné vlasy, které za chvíli s prudkým zalomením hlavy vylétnou do vzduchu a provoní místnost vůní čerstvého žita. Ruce zatnuté pevně do hrubého dřeva trestné kozy…

 

5. Měla jsi to zapotřebí?

Poslední obrázek zobrazuje kuchyni při večeři čtvrtý den poté. Apolenka na chvíli zapomněla ve chvatu dne na svoji sešvihanou zadničku a zprudka dosedla k jídlu na dubovou lavici. Výstraha, trest, ponaučení se okamžitě ozvalo a zaplavilo Apolenčin zadek pálivou připomínkou, jako by sedla do hořícího oleje. S naštvaným zasyčením nadskakuje z lavice („Já káča! Teď si to všichni znova užijí!“) a potom pomalu, opatrně znovu dosedává, s tichým vzdechem, doprovázeným napjatou grimasou. Okolo se rozléhá pobavený smích a jsou vidět spokojené tváře ostatních obyvatel hradu.

 Kreslím Apolenku při prudkém výskoku z dubové lavice. Rukama si hladí vzadu sukni a oči zavírá hanbou, jak nešikovně teď všem připomněla svůj výprask. Okolo jsou rozesmáté, spokojené tváře. Vincek se nemůže nabažit pohledu na pružný zadek, na němž tuší stále nezahojenou exekuci („Jinak by přece tak netrojčila, ne?“). Paní Kordélie pozoruje Apolenku z rohu pohledem spokojené, nasycené dámy („Budeš mě chtít zase poučovat, děvče?“). Mladičká Bára zírá na Apolenku vytřeštěně s otevřenou pusou („To teda muselo bejt, když po čtyřech dnech ještě nemůže ani dosednout!!“). Klára se zvědavě otáčí, aby zjistila, čemu unikla a zapřisáhla se, že se do žádné strkanice už nebude míchat („Takhle jsem teď mohla vyvádět já!“). Magdaléna klopí oči. Chce být za kamarádku a nechce tak dát najevo hluboké uspokojení, které ji Apolenčino převychování (pro ni samotnou překvapivě) přineslo…

Mám hotovo, odepínám opatrně obrázky a pomalu se ukládám ke spánku… Snad se to bude na Aryonu líbit…