CO KDYBYCH...

 Seděla jsem neklidně v metru a jen tak bloumala očima kolem. Pohled mi utkvěl na muži, co se držel tyče nade mnou. Lehce prošedlé skráně, černý zimní kabát, tmavé kalhoty, vcelku pohledný muž. Můj pohled však upoutal blyštivý kov na jeho levém prsteníku. Hm, ženáč. To je zajímavé. Proč je to ale tak zajímavé, proč ženatý muž upoutal mou pozornost? No, ale co má vlastně být, fantazii se meze nekladou, že. Co kdybych odhodila morální zásady, osobní postoje a nevím co ještě. Co kdybych...

"Máte hezký kabát, podle střihu bude od Zary, ale to myslím nevíte, jelikož vám ho kupovala žena," usmála jsem se na něho a posunula se, aby si mohl vedle mne sednout. "Každopádně má dobrý vkus."

"Och děkuji, bral jsem to jako normální dárek, tak jsem rád, že se lidem líbí," nevěděl, jak reagovat.

"Těší mě, jmenuji se Věra." Zkusila jsem to.

"Já jsem Martin."

Zvláštní, když odhodíte morální zásady, tak je vám jedno, že je ženatý, je to naopak pořádný sexappeal, ženatý, rodina, hm, tak to bude i zodpovědný a určitě nestrádají, když má dražší kabát, jak dlouho je asi v chomoutu, je spokojený? A není mi to vlastně jedno? Co kdybych...

"Určitě jedete z práce domů, nemáte chuť na drink, oběma nám prospěje vyčistit se na chvíli hlavu, co říkáte, na příští zastávce znám jednu dobrou vinárnu, nechtěl byste jít se mnou, jen jedna sklenička – příjemné zakončení dne, co vy na to?" zeptala jsem se jako by nic.

"Och, no víte, já... ale proč ne, ta chvilka mne už nějak moc nezdrží." 

Takže asi nebude moc spokojený ženáč, když se tak rychle nechal přemluvit. Nebo to není poprvé? 

Zapluli jsem do mé oblíbené vinárny a objednali si lahvinku. Jak jistě znáte, alkohol nám rozvázal jazyky a už jsme si užívali nezávazný a veselý hovor. Bylo nám spolu dobře, jak staří přátelé ze školy, bylo nám spolu až moc dobře. Čas nemilosrdně letěl a brzy nás zakryl večer. Ani jednomu se nám ale nechtělo jít domů, ani jeden jsme nechtěli být zodpovědní, ani jeden jsme nemysleli na následky. V dnešní době jdou věci až moc snadno, taxík nás odvezl do nedalekého hotelu a my jsme otevřeli dveře do našeho pokoje.

„Och, Martine, to byl tak příjemný večer, ale ještě naštěstí nekončí,“ svlékla jsem si svůj kabát a hodila ho na věšák, Martin otevíral šampaňské. 

„Náš večer teprve začíná,“ v ovíněném stavu odpověděl.

Pomalu jsem k němu přišla a svlékla jeho kabát, pomalu jsem rozepnula i košili a prvně ho pohladila po hrudi. Podal mi sklenku s pěnivým vínem a připili jsem si na...

Na co vlastně? Na zábavu, na hezký večer, na sobecká přání a smyslné touhy? Jak krásné, jak nezávislé, nové vzpomínky přibudou do mozaiky našich životů, jak na ně ale pak budeme vzpomínat? Pšt, svědomí jedno, tady teď nemáš co dělat.

Připili jsme si na nečekaná setkání. Mé rty se dotkly chladné sklenky a rtěnka otiskla důkaz o mé přítomnosti na sklo. Kapka vína mi utkvěla na rtu a Martin ji lehce slíbal. Objala jsem ho a začali jsme se toužebně líbat. Sklenky šly stranou a naše oblečení je brzy následovalo, naše nahá těla padla na postel v jednom klubku. Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla v jeho pevném sevření na klíně. Nejdříve jsem nevěděla, co se děje, ale první plesknutí mi dalo vědět. Vlastně jsem naprosto přesně věděla, co se to děje.

„Au, co to děláš,“ vykřikla jsem ´vylekaně´.

„Neříkej, že se svou povahou nepatříš mezi ženy, kterým se to líbí,“ nepřestával mne ale dál plácat.

„Au, no, já nevím, au, nikdy mi nikdo nenařezal, au, a už vůbec ne před sexem,“ lživě jsem odpověděla. Samozřejmě jsem měla výprasky ráda a hlavně před sexem.

„Tak vítej na premiéře,“ usmál se skrze alkoholovou clonu.

Nejdříve jsem dělala drahoty, snažila se smlouvat a ohánět se právy žen (hm, práva žen, zajímavé, zrovna v tuto chvíli), můj jemný odpor ho ještě více rajcoval, takže se můj zadeček brzy zabarvil jako to Rosé, co jsme pili v kavárně. Pak jsem si to samozřejmě začala také užívat a vzpomínala na náš rozhovor při víně.

„Všichni tvrdíte, jak jsou ženy krásné, tak pověz, co je na nás nejkrásnější,“ laškovně jsem se zeptala.

„Nejkrásnější je samozřejmě ženský zadeček,“ dopověděl zvesela Martin.

Takže dolňák, super.

„Hmm, tak zadeček, a to jako jaký, hezky obepnutý v těsných kalhotách, nebo nenápadně skrytý v sukní, čekající, až ho někdo objeví a ukáže světu,“ zkoušela jsem ho dál.

„A co by pak na tom světě mohl takový zadeček dělat?“ nahrál mi na smeč.

„No kdyby už se tak stalo a on se na ten širý svět podíval, tak by měl mít pořádný výhled – a ten, jak je známo, je nejlepší z mužského klína, ne?“

„Hmm, vskutku zajímavá teorie,“ vědecky mi odpověděl.

Že bych už tam plánovala, jak dnešní večer skončí? Nebo ještě dřív? Každopádně na takové úvahy teď nebyl čas, protože můj zadeček mezitím již překročil barvu dobrého Rosé a já se blížila k prahu mezi vzrušením a bolestí. Nejspíš to vycítil, protože občas přestal a pohladil zadeček a postupně se dostával i do mé skulinky, která se pro něho již hojně nachystala. Pomohl mi vstát, předklonil si mne přes postel a začal do mne pravidelně pronikat, přičemž nezapomněl udržovat i můj zadeček v lehkém napětí. Lehli jsme na postel, položil si mne na záda pánev podložil polštářem, nohy mi zvedl nahoru a zase do mě bez problému vnikl, mé půlky teď byly znovu k dispozici a proteploval je svým pádným dotekem, mou mušličku zase oblažoval zevnitř. Přirážela jsem k němu a zároveň se snažila uhýbat před pleskavými ranami.

Co asi teď dělá jeho žena, připravuje večeři jako vzorná manželka a čeká na něho? Kolem běhají děti a nechtějí se koupat? Nebo je venku s kamarádkou, třeba hned v té restauraci vedle a baví se nad příběhy se svými muži. Měl už být doma, má o něj strach? Nebo jí poslal SMS s nějakou výmluvou. Už zase, morálko, zmizni, kšá, užívám si, co kdybych...

Jedna poloha nám nestačila, naše těla se proplétala v různých milostných pozicích, ale vždy se našla nějaká skulinka mezi jeho rukou a mým zadečkem. Můj zadeček stále červenal, má touha rostla, mé vyvrcholení se blížilo. A najednou – konec. Bylo po všem, rány ustaly, stahy povolily, vzrušení opadlo a my jsme leželi každý na jedné straně postele...

Z dumání mne probral ten muž se snubním prstenem nade mnou. „Miláčku, vystupujeme, už mi psala naše Janička, kde jako jsme, že se vnoučata už nemohou dočkat.“ Vzal mne za ruku a pomohl mi vstát, což mi přišlo vhod, přeci jen jsem po našem minulém večeru měla zadeček ještě trochu citlivý, to víte, prázdné hnízdo dává příležitosti ke společným hrátkám...