Policistka

 

Byl jsem předvolán, aby se mnou byl projednán dopravní přestupek. Ve vesnické služebně seděla jen jedna policistka, ostatní členové tohoto„ venkovského sboru“ byli asi v akci a honili nejspíš kdesi zloděje slepic.

Žena byla pohledná čtyřicátnice, přísné, leč velmi sympatické tváře a v uniformě jí to náramně slušelo. Ostatně přesně pro tento typ mám slabost.

Podívala se na mne. Mírně naznačila úsměv a pak pokynula, abych se posadil.

„Tak vy nereagujete na upomínky, toto je již třetí předvolání a teprve nyní se pán k nám ráčil dostavit. Vy si asi myslíte, že když jsme venkov, tak nás můžete ignorovat, že? Že když jste z Prahy, tak na vás naše předvolání neplatí. Ale to se mýlíte. Platí! Je vám to jasné?“ vychrlila na mne příval své podrážděnost.

„No jistě, já si nemyslím, že… Já jsem byl mimo republiku, a tak…“koktal jsem, zcela vyveden z míry. Ale že jí to sluší. Vypadá ve svém hněvu nádherně. 

„Není důležité, co já si myslím. Důležité je, abyste se přestal chovat nezodpovědně a dodržoval zákony, pane. Platí pro vás stejně jako pro ostatní občany našeho státu.“ stále přísně pokračovala ve své verbální masáži. „Není vám patnáct…to bych to ostatně s vámi vyřídila jinak a hned na místě! Ale třeba by právě tohle na vás a vám podobné platilo víc, než pokuty.“ dodala a na tváři se jí objevil malý náznak úsměvu.

Na chvíli mne napadlo, že snad má na mysli fyzické potrestání. Ale to zase asi zapracovala ta moje „plácací“ fantazie, už z toho někdy blbnu.

„No ale já jsem vám přeci vysvětlil, že mě to mrzí. A teď jsem tady a chci to napravit. Tak mi řekněte, co to bude stát a je to“ řekl jsem . Ale to jsem říkat neměl.

„Tak to miluju… co to bude stát… pán je zbohatlík, pán zaplatí a jede se dál! Peníze a je to. A to je právě chyba. Já bych vám brala řidičáky! A na dlouho! Vás je potřeba potrestat tak, abyste si to dlouho pamatovali. Na to je ale pokuta krátká.“ skoro již křičela a oči jí svítily hněvem.

„Vy byste měli dostat pořádně napráskáno na zadek! A aby to bolelo, víte? Jako v Singapuru, tam mají výsledky. To byste si pak jistě zapamatovali. Dostat výprask na holou jako školák - a třeba i od ženský… to by vás možná napravilo, co říkáte?“ plácla dlaní do stolu a vstala.

Nevěřil jsem svým uším. Ona opravdu mluví o výprasku… a dokonce by ho chtěla udílet osobně! No to je fakt jak v té povídce.

„No, teď mlčíme, co? Teď jsme zticha. Představa, že by nás měla potrestat ženská a ke všemu výpraskem, ta je pro nás naprosto nepřípustná.“ komentovala můj výraz ve tváři.

Rázovala po služebně a já s obdivem hleděl na její postavou. A ten její zadeček! Jak chodila, tak se jí půvabně vlnil a vypasovaná sukně to vše jen umocňovala.

Zastavila se a pohlédla mi přímo do očí. 

„Tak co mlčíte, zasloužil byste nebo ne? No?“ vykřikla.

„Ano… jistě…“ slyšel jsem sám sebe. A je to venku. Hlava se mi točí a stále se mi nechce věřit, že by tato půvabná policistka opravdu chtěla splnit svou hrozbu a hned tady mne osobně potrestat. A ke všemu výpraskem.

„Ale ne. Tak vy jste snad i chlap. No to se mi líbí. Ale vy si myslíte, že o tom trestu mluvím jen tak akademicky A co kdybych vás vzala za slovo a rozhodla se vás opravdu vyplatit jak školáka. Vypráskat vás! A tady a teď! Ke všemu jsme tu sami a zůstalo by to nakonec mezi námi. Veřejná ostuda by se nekonala.“ prohlásila mírnějším hlasem a opět si sedla. „Tak co mi odpovíte? Přijmete takový druh potrestání?“

„Ano,“ vyhrklo ze mě a na chvilku jsem se bál, aby nepoznala, co se ve mně děje.

„Co ano, řekněte jasně, co zasloužíte a jak vás mám tedy potrestat!“ pravila rázně.

„Zasloužím potrestat… zasloužím si asi …výprask …“ koktal jsem  a cítil, že to na mne „jde“.

„Výborně, tak to ráda slyším. A ráda to vykonám.  A  hned!“ pravila s úsměvem a vstala.

O takové situaci se mi tisíckrát zdálo, mnohokrát jsem to ve své fantazii prožíval a vzrušoval se k zbláznění. A teď se to má opravdu stát.

 „Tak pojďte za mnou vedle," řekla přísně a odvedla mne do malé místnosti, kde zřejmě odpočívala při noční službě. Stál tam stůl, židle a široká lavice, potažená hnědou, léty oblýskanou kůží.

"Tak se připravte", poručila. Spustit kalhoty. No pohyb, pohyb.“ pobízí mne a já jako ve snu poslouchám. Pak usedá ke stolku.

Stojím před ní jen ve slipech, kalhoty u kotníků a cítím, že mi to dole začíná lehce reagovat. Sedí přede mnou a určitě si toho všimla.  Jen aby jí to nedošlo a nepotrestala mě tím, že mě nepotrestá. To se mi v mých snech stává často.

Slipy mi zatím ponechává . Usmívá se.

„Lehněte si na tuto lavici, pochopitelně na břicho.“ ukáže k lavici, na které mám nyní dostat výprask.

 Poslušně vykonám její příkaz. Polo ztopořený se příjemně zabořím do kůže lavice, která tak blahodárně chladí mé rozpálené tělo. Nevím kam s rukama, nejraději by si dal jednu pod sebe, tak to mám rád…Ale raději je nechávám položené podél těla.          

Policistka na chvilku odejde a vrací se s velkou koženou plácačkou. Plácá se s ní do dlaně. Na tváři má stále ten mírný úsměv.

 "Vybral jste si dobrovolně trest výpraskem, proto dostanete nyní ode mne výprask na této lavici. Rozhodla jsem se pro těch klasických pětadvacet na zadnici. Ale na holou!“ dodává s přistupuje k lavici.

Uchopí mé slipy a trhnutím směrem k pasu mi je zařízne mezi půlky. Zadek je tím pádem zcela obnažen. Poplácá mi obě polokoule a pokračuje v tom tak vzrušujícím monologu.

„Během výprasku budete pokorně ležet a nebudete sebou hýbat, jinak vás k lavici přivážu a výprask bude dvojnásobný!“ 

Vidím ji, jak nade mnou stojí rozkročená na svých dlouhých nohách, a cítím, že se jí tato role přinejmenším zamlouvá. Vypadá nádherně a já cítím, jak se mi to dole bouří… 

 „Tak začneme. Za vaše přestupky vás nyní potrestám pořádným výpraskem. Vysázím vám pětadvacet na obnaženou zadnici a každou ránu si budete nahlas počítat! Když se spletete, začnu s výpraskem od začátku. Budu li ale s vaším chováním během výprasku spokojená, dostane se vám možná malé odměny.“ říká skoro vlídně. Že by ji to opravdu také dělalo dobře? No to se mi snad nemůže splnit..

 Najednou vidím, jak se jí na bocích napnou svaly, plácačka opíše oblouk a já cítím první úder. S ním zároveň slyším mlaskavý zvuk, jak mi plácačka přistála na zadku. Štíplo to pěkně. 

„Jedna.“ zamumlám.

„Nahlas, chci to slyšet, nebo vám vysázím dvakrát tolik!“ zavelí policistka a jezdí mi plácačkou po zadku. Krátká pauza. A plác! Opět ten mlaskavý zvuk. Cítím, že mě zadek začal lehce pálit. Ale o bolesti se zatím nedá mluvit.

„Dvě… tři …,“ počítám dle rozkazu a začíná to na mne působit. U páté cítím, že je to ono...  

Vyplácí mě pomalu, ale důkladně. Počítám. Střídavě se zvedám a zase tisknu na kůži lavice, pak se obracím se částečně na bok. Vidím, jak se vyplácející policistka vždy lehce natočí, zvedne ruku s plácačkou a prudce mne práskne. Zadnice se jí při tom nádherně zavlní… Pohled na ten její nádherný, božský zadek mne silně vzrušuje, ale i tak cítím účinek jejího výprasku. Když napočítám do deseti, výprask náhle ustane. Plácačka mě opět hladí po rozpálené zadnici  a má krásná mučitelka poodstoupí od lavice.

„No, držíte se statečně, to se mi líbí. A tak uděláme malou přestávku a trochu ochladíme ten váš červený zadek, co říkáte?“ skoro sametovým hlasem promluví policistka s úsměvem. Samozřejmě souhlasím a s napětím očekávám, co že se bude dít dál. 

Policistka sahá kamsi pod stolek, přistupuje k lavici, naklání se a já cítím, jak mi její ruce roztírají po spráskané zadnici něco chladivého. Je to nádherná masáž, její prsty kloužou po mých horkých polokoulích a roztírají neznámou tekutinu. Cítím, jak mé mužství reaguje a tlačí do lavice.

Náhle strnu. Policistka, jakoby přesně věděla, co prožívám, říká pobaveně:

„Ale ale… sned se vám to nelíbí?“

Pak pokračuje ve výprasku. Ale to už není výprask za trest, to je výprask nádherně vzrušivý... 

Počítám a skoro mi není rozumět. A najednou se třu ztopořeným pohlavím o kůži lavice, skoro jak při milování… Přestávám počítat, ale to se vyplácející policistce nelíbí.

"Počítat, nebo dostanete dalších pětadvacet," křičí, udýchaná výpraskem. Mrskat mě jí působí nepochybně radost, neboť se přestává kontrolovat… Oči jí svítí. 

„Počítej!

„Šestnáct, sedmnáct…“ počítám a třu se o lavici. Plácačka sviští a mlaskavě dopadá na můj zadek. 

 Policistka již hlasitě supí, sázejíc rány s evidentní rozkoší. Vzrušeně nyní volá:  

„Výprasky!!! Jedině důkladné výprasky, vypráskat ti zadnici... vysázet ti jich pětadvacet… a mastných… to potřebuješ... napráskat!“ křičí policistka slova, která ji evidentně vzrušují a vyplácí dál mou zadnici s evidentní rozkoši.

Nádherný výprask končí. Ležím na lavici a cítím, že bych potřeboval ještě napráskat, ještě pár, abych … 

Udýchaná, od výprasku a vzrušení zpocená policistka odkládá plácačku na stůl a poroučí zvednout z lavice. Já ale nechci. Zoufale si přeji, aby ten nádherný výprask pokračoval. Podívám se na ní. 

Dívá se mi do očí a zase civilně říká:

 „Vám se to opravdu líbí? To by pak nebyl snad ani trest, co říkáte? A snad nechcete dokonce přídavek, to byste mě opravdu překvapil! No ale, máte-li pocit, že trest nebyl dostatečně úměrný vašemu provinění, tak prosím, ráda vám vyhovím. Nakonec, kdy se mi zase povede napráskat mužskému? A je to docela zábavné, to mi věřte. No tak kolik jich ještě potřebujete?“

 „Prosím o pokračování výprasku… dokud neřeknu dost.“ vypadne ze mě a trnu, jaká bude reakce.

„Nezdá se vám, že si nějak moc troufáte? Vy si budete určovat, jak vás mám trestat? Nepletete si role? No ale, že jste se během mého výchovného výprasku choval tak vzorně, prosím. Ovšem odpovíte mi naprosto upřímně na pár otázek, souhlas?“

Samozřejmě, že ihned souhlasím, a podvědomě tuším směr jejich dotazů. Je stoprocentně vzrušená a mne má naprosto „ přečteného“.

Na zadek mi dopadá první rána. A druhá… třetí. Nepočítám a pravou rukou se zcela nezakrytě věnuji sám sobě. Po očku kouknu, co na to má přísná policistka. Když se naše pohledy střetnou, s ulehčením zaregistruji její povzbuzující úsměv.

Vyplácí mne pomalu, oči jí svítí, zrychleně dýchá… 

„Vzrušil vás můj výprask… že se vám to líbilo… nechat se spráskat od přísné ženy?“

 „Ano… ano, moc.“ slyším sám sebe.

„No a mě se taky velmi líbí napráskat mužskému! A umím to. Že mám pravdu?“ chraptivě křičí a zrychluje.

Já dělám totéž. Zmítám sebou na lavici, plácačka mi tancuje po zadku a – cítím, že se mi to blíží. 

Po chvíli se to povede. 

Policistka to pochopitelně ihned zaregistruje a ustane ve výprasku. Rukama mi kontroluje tam dole, zda jsem se opravdu činil. Pak poručí, abych se zvedl. Poslechnu a stojím vedle lavice. Nohy se mi klepou a rukama si zakrývám ochabující mužství.

„A tohle je co?“ ptá se s již s hranou přísností policistka a ukazuje na tmavou skvrnu uprostřed lavice. 

,,Až se obléknete, dáte to do pořádku, nebo…“usměje se, zahrozí plácačkou a sedá na stůl.

Sukně se jí vyhrne. Je vidět běl stehen a černé punčochy. Cítím opět, jak se mi vrací mužnost.

„Tak byste mohl poděkovat za trest - a políbit mi zadeček, co myslíte?“ protahuje s úsměvem.

 Ohýbá se přes stůl a vysazuje nádhernou zadnici. Klekám před ní a poslušně vykonám rozkaz. Pak vstanu a stojím před jejím stolem. Policistka se opět tváří komisně, ale v očích jí to jen jiskří.

 „Pokutu ovšem uhradit musíte, výprask - nevýprask!“ protáhne pobaveně. „Ale jak asi správně tuším, nemáte zrovna tolik peněz sebou a rád se domluvíte na termínu další návštěvy, že mám pravdu? Jestli ale nepřijdete na minutu přesně, opět se setkáme u lavice. A přizvu si kolegyni. Co vás pak čeká, to vám jistě nemusím říkat…“

To opravdu nemusela. Přijdu pozdě. A o pětadvacet minut!

Velitelka Dita

 

Zaklepal a vešel do kanceláře velitele své čety. Přesněji, do kanceláře velitelky své čety, protože jejich podporučíka v tomto týdnu zastupovala žena. Robert o ní věděl, že se jmenuje  Dita, má hodnost poručíka a patří k nějaké speciální jednotce. Mohla být jen o šest nebo sedm let starší než on, kterému bylo devatenáct, ale velice rychle si v celé rotě získala respekt svým vystupováním, znalostmi a fyzickou kondicí.

Zavřel dveře a postavil se do pozoru.

„Vojín Müller přišel na váš rozkaz." nahlásil se.

Dita si ho mlčky změřila pohledem. Byla to pohledná, vysoká blondýna s přísným výrazem v obličeji. Ale zároveň jakoby se usmívala. Měla na sobě jako vždy svou elegantní a perfektně padnoucí uniformu, šitou na míru.

„Jak jsem se teď dověděla, včera ses zase vrátil pozdě z vycházky," řekla.

Neměl, co by k tomu řekl, a tak s dlaněmi přitisknutými ke stehnům mlčky upíral svůj pohled nad její hlavu.

Chvíli se na něj zkoumavě dívala. Bylo odpoledne, vojáci už měli své osobní volno. Přišel proto jen v teniskách, zeleném tričku s krátkým rukávem a trenýrkách. Jeho obličej teprve dostával pevné mužné rysy, ale jeho atletická postava a lehká oblina pod trenýrkami v jeho klíně dokazovaly, že jinak mu do mužnosti nic nechybí.

Přešla ke skříni v rohu kanceláře a vytáhla z ní koženou plácačku.

„Mohla bych ti zarazit další vycházky, ale myslím, že potřebuješ spíš pořádný výprask, abys pochopil, co je disciplína. Víš - na takové chlapce platí jedině výchovný výprask, aby ho od dalších vylomenin odradila právě vzpomínka na takovou výplatu, který ti teď uštědřím! "

Kamil se na ni užasle podíval. Klidně postavila židli do středu místnosti a sedla si na ni.

„Tak pojď, dostaneš od své velitelky napráskáno. No ano, potrestám tě výpraskem, pro začátek ti jich vysázím pětadvacet přes zadek. To ti jistě pomůže!“ 

Nerozhodně stál a váhal, co má udělat. Věděl, že na něco takového nemá žádné právo,  ale neodvážil se něco říct.

„Čekám!"

Polkl naprázdno a pak k ní váhavě přistoupil. Pleskla pánovitě dlaní o své levé stehno. Pomalu a v tváři lehce červený se přehnul přes její klín, dlaněmi se opřel o zem a nohy natáhl dozadu. Pod sebou cítil její pevná, teplá stehna. Přejela lehce dlaní po jeho pěkně tvarovaném zadku, obtaženém tenkými trenýrkami a usmála se, když na stehně ucítila jeho slabý pohyb.

„Kdy jsi naposled dostal výprask?" zeptala se a zlehka ho popleskala po kulatém, vysazeném zadku. Cítil teď její parfém a byl jako ve snu.

„Nevím, možná jako malý," řekl rozpačitě.

Znovu se usmála a přejela mu po zadnici plácačkou.

„Tak to máš nejvyšší čas dostat pořádnou výchovnou lekci. A děkuj osudu, že dostaneš napráskáno tady a ode mne. Mohl jsi taky skončit u mé zástupkyně a to by byl výprask horší, ne přes koleno, ale na speciální lavici či koze…máme je tady vedle Tak se připrav. Teď tě tedy potrestám jen mírným výpraskem na zadnici a vysázím ti jich pětadvacet! Nehýbat se, nebo půjdeme vedle, lavice je připravená. Počítej si nahlas rány," poručila.

Místností se začaly rozléhat hlasité pleskavé údery plácačky o mladíkův svalnatý zadek. 

"Jedna ...," ucítil palčivě štiplavou bolest, ale dalo se to vydržet, "... dva, tři ...," snažil se ležet klidně a netrhat sebou, "... čtyři, pět ...," Jak ran přibývalo, zdály se mu stále palčivější, "... dvanáct," už nemyslel na své ponížení a snažil se jen vydržet.

Odložila plácačku a uchopila okraje jeho šortek. 

"Nadzvedni se," poručila.

Kamil zaváhal jen krátce. Rozhodně nechtěl dát příčinu k zvýšení trestu, a tak se poslušně nadzvedl a nechal si stáhnout šortky i slipy do půli stehen. Červená barva jeho zadku kontrastovala s bronzem jeho opálených nohou.

Povytáhla mu tričko kus nad pas, levou rukou ho vzala kolem pasu a zdvihla opět plácačku. Výprask pokračoval. Velitelka sázela rány pomalu, jakoby chtěla výprask vychutnat.

„Třináct…“ nedokázal se ubránit tlumenému projevu bolesti. Trenýrky byly tenké, ale přesto poskytovaly určitou ochranu. Rána na holou kůži byla mnohem bolestivější.

Zaťal zuby. "Au, čtrnáct, patnáct…“ nedokázal zabránit tomu, aby sebou po každé ráně netrhl.

„Jen klid," řekla a položila mu dlaň na zrudlou horkou kůži, "za chvíli to budeš mít za sebou."

Několikrát mu zálibně přejela dlaní po zadku. Uvolnil se a hlasitě oddechoval. A ani si neuvědomil, že nemá nohy u sebe, takže mu může vidět do rozkroku. Zarazilo ho, že místo aby se ještě víc styděl, docela ho to pomyšlení vzrušilo. A ke všemu cítil, jak se nevědomky nepatrně začíná víc tisknout na stehna své velitelky.

Ta pokračovala ve výprasku a jakoby si nevšímala, že ji tlačí svým probuzeným mužstvím a tře se v rytmu výprasku o její klín. Náhle si dala ruku pod něj uchopila ho za vzrušeného ptáčka…

„Ale ale, ono se to pánovi snad i líbí…no to se podívejme,“ pravila Dita a odložila plácačku. Pravou rukou mu hnětla půlky zpráskaného zadku a levou se mu věnovala dole.

“Tak jak se ti to líbí, líbí se ti, když dostáváš výprask… mám v tom pokračovat, mám tě práskat, ano? No výborně! Ale uděláš se přesně, až ti dám rozkaz, jasné? Až ti vysolím pětadvacátou!!“, křičela nahlas vzrušená velitelka a opět začala s výpraskem.

Chlapec se zmítal na jejích svalnatých stehnech, sténal rozkoší, Dita počítala a sázela mu jednu za druhou…

„Dvaadvacet… to je výprask… a třiadvacet… připrav se… čtyřiadvacet…“ nyní již křičela vzrušená velitelka a práskala zmítající se vysazený zadek.“ A teď... teď se pěkně uděláš…je to rozkaz! Ták… a pětadvacet!!“

Upustila plácačku, otřela si zpocené čelo. Vzrušená, silně oddechovala a náhle zavelela:

„Do pozoru!"

Postavil se a sklonil ruce ke svým staženým slipům.

„Řekla jsem do pozoru!"

Pustil slipy a rychle se narovnal s dlaněmi na stehnech. Jeho atletická postava s pěkně vyvinutým pohlavím a do červena zbarveným zadkem poskytovala malebný pohled. Z jeho pohlaví ještě ukáplo pár kapek.

Velitelka se spokojeně protáhla, postavila se a ukázala skvrnu na svém stehně.

„To tě bude asi stát dalších pětadvacet, co říkáš? Budeš si teď pamatovat, kdy se máš vracet? Jestli ne, čekáme tě s mou zástupkyní u trestné lavice čí výpraskové kozy…a to budeme na tebe dvě… ale možná, že by se ti to líbilo, co říkáš?“

„Asi ano… já..“  koktal celý rudý.

„Dobře, můžeš se obléct a jít."

Rychle si natáhl slipy a šortky a spěšně vyšel na chodbu. Poprvé poznal chuť výprasku a věděl, že ho lavice nebo koza jistě nemine…

Vilma

 Hned věděl, že je to ona. Okamžitě jí poznal. Ta vzpřímená postava, chůze, držení hlavy… Ani svůj „kostým“ nezměnila, stále v černé kůži.

Šel pomalu za ní. Oči mu navykle sjely nejprve na její zadeček-spíše zadek. Obepnut černou kůží jako kyvadlo blýskavě pulsoval za cvakotu vysokých podpatků holínek. Pomalu zvedl oči a se zalíbením hleděl na vypasované sako, střihem připomínající uniformu. Nad tím vším pak vévodila hříva černých vlasů, padajíce na rovná ramena.

Nevěděla, že ji někdo pozoruje a přece šla tak vyzývavě, ostatně jako vždy. Cítil, že je to tu opět. Kolik že je to už vlastně let? Rychle v duchu počítal… sedm… deset? Nemohl se soustředit, ostatně matika mu nikdy nešla, to ta dáma před ním věděla dobře. Ona ale počítat uměla. A jak. A najednou mu zase bylo patnáct!

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Máš jít k slečně Vilmě, vzkazuje ti to tvoje máma!“ vykřikl na něj domovníkův syn a pádil dál dolů po schodech. Vzpomněl si, že mu to ráno matka připomínala. „Nebudu dva dny doma, tak k ní zajdi, víš, jak jsme se dohodli. A chovej se tam slušně! Však jsem slečně Vilmě povolila, aby ti případně nějakou střihla, když nebude něco v pořádku ve škole.“ slyšel v duchu mámu.

Stoupal pomalu po schodech. Výtah zase jako obvykle nejezdil. Táta vzpomínal, že když ho postavil pan Kolben s Daňkem, jezdil prý jako dráha. Majitel nechal instalovat nový moderní, leč stále „mimo provoz“. Jo táta. Už je skoro tři měsíce služebně v Austrálii. Máma také většinou v práci, mnohdy není doma i pár dní

A on se začal zhoršovat ve škole. „Chybí tu pevná ruka… já na tebe nestačím… ta puberta.“ opět slyšel mámu. Nakonec matka rozhodla, že poprosí slečnu Vilmu, zda by na něj nedohlédla. Vilma bydlela přímo naproti jejich bytu a byla to výborná sousedka, jak ji máma občas hodnotila.

     Ani nevěděl, co slečna „ sousedka“ vlastně dělá. Prý něco píše a občas jí někde vyjde nějaký článek.

„Je rázná a při tom i velmi vzdělaná a kultivovaná, ta na tebe dohlédne a případně tě srovná!“ tak rozhodla máma a on vůbec neprotestoval. Slečna byla totiž také neobyčejně přitažlivá. Představa, že bude pod dozorem slečny Vilmy a ne věčně nervní matky mu byla příjemná. S tou slečnou to vždycky nějak zaválí.

A tak stál před jejími dveřmi. Mosazný štítek u zvonku oznamoval, že zde bydlí PhDr. Vilma Sadská. Zazvonil. Uslyšel kroky, vzápětí se otevřely dveře a slečna Sadská s úsměvem pokynula, aby vstoupil.

Po obvyklých řečičkách seděl v obýváku a slečna Vilma chrastila v kuchyni šálky na čaj.  Rozhlížel se kolem. Pokoj se mu velmi líbil, samé tmavé dřevo, obrazy stará kožená sedačka, na zdi šavle, bambitka, obrázky koní, bičík…

Vilma se objevila s podnosem a vybídla ho, aby se neupejpal. To ani nemusela, stejně nebyl na obědě, lístky prodali s Kolínským, aby měli na Marlboro, a tak se pustil do zákusků s plnou vervou.

Slečna se usmála- a on měl najednou pocit, že o těch lístcích ví, že ví, jak je prodal… Ale blbost! Nic nemůže vědět. Ale umí se podívat do očí, až zamrazí. Jako by mu viděla do poslední skulinky jeho duše.

Pak přišla ta chvíle, kdy se začalo o škole. Očekával ty stokrát omílané otázky a byl proto mile překvapen, že hovor na obvykle nudné téma probíhá úplně jinak, než byl zvyklý z domova. Jakoby přirozeně, živě a s humorem.

 „No ale ty známky z minulého týdne, no to je skutečně horor,“ komentovala jeho výkon slečna. „To zlepšíme. Ale co ty poznámky? Tři v jednom týdnu…“ podívala se na něj a oči jí zpřísněly. Jen okolo rtů stále slabý úsměv. ,,To musíme dnes nějak uzavřít. Já ti to podepíši, jak to máme domluveno s rodiči i tvou třídní, ale.“ odmlčela se. Hleděla mu do očí. „Ale slíbila jsem tvé mamince, že budu důsledná. A přísná. A to já umím, to mi věř. Tak to dnes smažeme, ovšem nějaký trest ti musím udělit!“ zvýšila trochu hlas. Ale okolo rtů stále ten úsměv.

      Jak ty mě asi tak můžeš potrestat, pomyslel si. Známe to. Nějaký ten zarach a bude to.      

      „Pokud vím,  chceš jít dnes  do kina, jde celá parta.“ Řekla Vilma.

„Jo…jdeme do multikina.“ odpověděl.

Jo, houby do kina, jde se na mejdlo k Hovorkovi, rodiče jsou na chalupě a Nováková s Bendovou tutáč přijdou taky.

„No tak já ti dám vybrat,“ usmála se Vilma. „Buď žádné kino, anebo tě potrestám jinak. Co si pán vybere?“

„Do toho kina bych moc chtěl…“vyhrkl, aniž uvažoval, co si slečna vymyslí za ten trest.

„Výborně!“ s potěšením v hlase pravila Vilma. „Tak že tě potrestám já sama. Osobně. Ano?“

„Jasná zpráva.“ pravil ležérně.

„Jasná zpráva?“ protáhla. „No tak jasná zpráva. Jsi sice velký kluk, ale v Japonsku se takto trestá dodnes. A ve staré dobré Anglii skoro donedávna.“

„Jak trestá?“ vyhrkl zmateně.

„Jak?“ usmála se Vilma a vstala. „Výpraskem! No ano, nekoukej tak. Výchovným výpraskem na zadek. Takový výprask dokáže zázraky, to bys nevěřil. Ostatně sám se za chvíli přesvědčíš.“

Zaraženě seděl a v hlavě měl zmatek. Přeci ho ta krásná ženská nechce vyplácet jak malého kluka. Naposledy dostal-už si ani nepamatuje. Snad někdy v osmi letech.

Stála proti němu, vysoká a statná a on náhle s jistotou věděl, že to slečna Vilma myslí s tím výpraskem opravdu vážně.

„Máme na tu exekuci asi hodinku, tak nebudeme ten výprask odkládat, co říkáš? Tak se zatím duševně připrav, já se hned vrátím.“ s půvabným úsměvem dodala slečna a odkráčela na svých dlouhých nohách do vedlejšího pokoje. A on najednou pocítil veliké rozpaky z  té nezvyklé situace. Nebyl schopen souvislé myšlenky, a když se ozval povel, aby vstoupil do pokoje za slečnou, vstal a šel jakoby v hypnotickém stavu.

 

Vstoupil do malého pokojíčku, a jen zíral.

Slečna seděla v koženém křesílku. Vedle stála lavice, také potažená tmavě hnědou, oblýskanou kůží, u ní podobné sedátko a stolek. U zdi pak dominovala stará vyřezávaná skříň.

„Tak jen pojď dál a neboj se,“ povzbudivě řekla slečna. „Snad by ses nebál malé výplaty, takový kluk už musí něco vydržet. Kdy jsi naposledy dostal napráskáno?“

Cosi zakoktal a jen zíral na slečnu. Něco ho na ní zaráželo, nevěděl ale přesně co. Ty její oči, rozšířené a lesklé, ta barva hlasu…Všiml si, že je oblečena jinak, než byla v obýváku. Měla černé kožené kalhoty a taky vysoké boty. Trochu se podivil, ale to už slyšel povel:

„Sundej si kalhoty! No ano, nekoukej, kalhoty dolů! Slipy si můžeš nechat.“

Stál tu jako solný sloup a nebyl schopen pohybu. Vilma vstala a pomalu k němu přistoupila. Pohladila ho po vlasech a pak jí ruka sklouzla dolů k opasku a on cítil, jak mu rozepíná zip. A než se nadál, stál před ní jen ve slipech, kalhoty u kotníků. Vilma ho opět pohladila po hlavě, postrčila stranou k lavici a několikrát lehce pleskla přes zadek.

„Tak, a teď pěkně napráskáme neposluchovi, dostane malý výchovný výprask od své slečny vychovatelky,“ pomalu protahovala Vilma. „A jelikož to bude jeho prvý výprask, tak budu něžná a výplata bude slabší, spíše symbolická. Lehni si pěkně bříškem tady na lavici!“

Poslušně poslechl, veden její pevnou rukou, Lavice příjemně chladila a voněla kůží.

„Ruce před sebe-ták-a pěkně ležet!“ poručila Vilma. Slyšel, jak otvírá skříň, ale neviděl tam. Vilma přistoupila k lavici a sedla si na ní obkročmo tak, že se obě chlapcovi ruce ocitly pod jejím zadečkem. Jeho hlavu si pak věcně přitáhla do klína a on ucítil příjemnou vůni jejího parfému.  Kůže kalhot byla nádherně hebká, jak se dotýkala jeho tváří.

Náhle ucítil, jak mu chytla slipy a vytáhla je směrem k sobě, tím se mu zařízly mezi půlky a on měl prakticky holý zadek. Pak mu cosi po něm přejelo, pár lehkých plácnutí – zřejmě nástroj k exekuci.

„No a začneme s výpraskem. Za to, že jsi polevil ve škole, budeš nyní potrestán výpraskem na holou. Vysázím ti pětadvacet koženou plácačkou a ty si budeš pěkně počítat, abych tě náhodou neošidila.“ zasmála se Vilma a pleskla ho plácačkou po zadku.

„Tak připraven na výprask? Ano? No výborně. Tak počítej! A pěkně nahlas! A když se spleteš, začnu s výpraskem znova od jedné. Je to jasné? Dobře.“ zvolala Vilma a on cítil, jak se jí na stehnech napjaly svaly. Vtom mu na zadek pleskavě dopadla plácačka.

„Jedna.“ slyšel sám sebe. ,,Dvě…. tři…. čtyři..“ počítal poslušně. Pleskavé údery naplnily místnost, jak plácačka znovu a znovu dopadala na jeho holý zadek. Vilma počítala s ním a její hlas nabýval na intenzitě. Vyplácela ho pomalu, s pauzami - jakoby si chtěla ten výprask prodloužit.

„Pěkně drž…a jedenáct…dvanáct…takový výprask je zdravý…třináct!“ vzrušeně skoro křičela Vilma a s chutí vyplácela chlapcovu zadnici. Ten ke svému údivu bolest nepociťoval. Naopak. Zadek ho začínal skoro příjemně pálit, chtěl si ho pohladit-ale jeho ruce pevně držel zadeček slečny. Ta, jakoby vycítila jeho úmysl, nadzvedla se, on ruce vyprostil a pohladil si rozpálené půlky.

„Ale ale, copak, snad tě nepálí zadeček?“ otázala se Vilma udýchaným hlasem a přerušila výprask. „Taková masáž ti jenom prospěje, výprask, to je terapie… a tvému zadečku to náramně prospěje… však už je pěkně rozpálený.“ chraplavě dodala a lehce mu začala masírovat červený zadek.

Bylo to velmi příjemné. A on, aniž by si příliš uvědomoval, co dělá, objal náhle boky sedící slečny. Cítil jakýsi nový, dosud nepoznaný pocit, když se dotýkal jejího velkého, pevného, v „kůži vázaného“ zadku. A slečně Vilmě to evidentně nevadilo, naopak, jen se zavrtěla a stiskla o něco více levačkou chlapcovu hlavu ve svém klíně - a opět pokračovala ve výprasku.

„Čtrnáct…patnáct.“ vzrušeně počítala a on cítil, že se mu to opravdu líbí. Hladil její zadeček a zvedal ten svůj jakoby vstříc těm krásně štiplavým ranám. Vilmina ruka mu tlačila tvář do svého klína, její stehna se mu lehce třela o tvář a on měl pocit, že se v tom nádherném sevření zblázní vzrušením.

„Osmnáct… devatenáct… dvacet,“ nyní již křičela Vilma a zvýšila intenzitu výprasku. Stále rychleji a rychleji dopadala její plácačka s ostrým mlasknutím na zvedající se zadek. Neseděla už. Stála nakloněna nad trestanou zadnicí a práskala ji ze všech sil. V tom ucítila, jak ji chlapcovy ruce náhle pevně sevřely zadek.

„Ano…ano… výprask se ti začal líbit, co?“ volala rozpálená Vilma. ,,Čtyřiadvacet… a pětadvacet!“

Skoro ztrácel dech. Jeho ruce byly křečovitě zaťaty do jejího těla. Ruka, která ho před chvílí trestala, mu nyní jemně hladila do ruda rozpálený zadek. Byl jako ve snách.

„Musíme ten spráskaný zadek trochu ošetřit,“ chraplavě zašeptala Vilma.  Odešla k malému stolku a vrátila se s něčím v ruce.

,,Trochu ten zadeček namastíme… ták.“

Ucítil, jak mu její ruce kloužou po zadku a roztírají po něm něco chladivě voňavého. Bylo to nádherné. Její prsty mu jemně hnětly obě lesklé polokoule a náhle, jakoby kradmo, mu jednou rukou zajela pod břicho. Jen tak, letmo, jako náhodou. A zase…

 „Tak, a vztyk!“ vykřikla náhle rázně slečna a ukončila tak to božské mazlení.

Poslušně se postavil vedle lavice. Vilma stála proti němu rozkročená, v obličeji rudá, trochu zadýchaná. Dívala se mu k pasu. S úsměvem pozorovala jeho neobratný pokus zakrýt probuzené mužství.

„Ale, copak to je?“ zasmála se slečna a lehce se ho tam dotkla. ,,Tak rychle obléknout a do pokoje!“ zavelela.

Jako v mátohách se dopotácel do obýváku. Zadek ho po tom výprasku kupodivu nijak zvlášť nebolel. Spíše příjemně svědil a trochu pálil.

Vilma přišla po chvíli opět převlečená. Zřejmě se i opláchla, obličej měla ještě trochu vlhký. Posadila se a stále s úsměvem se zeptala:

„Tak jak se ti líbil můj trest? Dalo se to vydržet, nebolel ten výprask moc?“

„Vůbec ne, vůbec to nebolelo… naopak… bylo to takové… já nevím, jak to říct.“ koktal v rozpacích, červený jako rak.

„Ale já ti říkala, že to dnes bude jemný výprask, bylo to tvé prvé potrestání. Příště přitlačím! A teď už upaluj domů, ať to stihneš. No a zítra-zítra u mne ve tři, podíváme se na ten dějepis. Tak ahoj!“ vesele se s ním rozloučila a zavřela za ním dveře.

Doma si sedl na otoman, stále jako omámený.  Měl pocit, že se mu vše jen zdálo… Ale jeho zadek dával jasně najevo, že to sen nebyl… Už aby byl zase u slečny.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

  Kráčel stále pomalu za ní. Jestli jde domů-a je li to ona-pak musí zahnout doprava a přejít na druhou stranu.

Zmizela za rohem. Cvakot vysokých podpatků se vzdaloval a on zůstal stát. Pak pomalu vystrčil hlavu a spatřil, jak jde šikmo přes chodník. Jde domů! Rozbušilo se mu srdce. Počkal, až zajde do domovních dveří a vykročil z úkrytu. ¨

Pak přešel přes ulici a zastavil se před domem, do kterého před chvilkou vstoupila ona. Sáhl na kliku. V krku měl sucho. Vešel do domu…

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

„Tak jak dnes vypadáme?“ otázala se slečna Vilma, když k ní opět přišel, již asi po třetí. Mezitím se nic zajímavého nepřihodilo, jen si k velké radosti matky opravil známku z matiky.

Vilma byla stále vlídná, usměvavá, ale respekt k ní cítil. Něco z ní vyzařovalo. Dost dobře nevědělo to je, ale když se na něho podívala svýma velkýma tmavýma očima, připadalo mu, že mu čte každou myšlenku.

A tak se skoro klepal, když jí podával žákovskou, kde se vyjímaly hned dvě poznámky za sebou. Bude mazec.

Vilma četla a obličej jí zpřísněl. Odložila sešitek a začala s výslechem. Pověděl vše po pravdě. A věděl, že ho čeká druhý trest.

„Je mi líto, ale musím tě potrestat. Zklamal jsi mne. Vyvádíš jak malý kluk! A tak tě jako malého potrestám! Dostaneš napráskáno na zadek! A jak si jistě pamatuješ, minule jsem ti slíbila, že příště přitlačím. Ale abys věděl, že nejsem tak zlá, můžeš si vybrat. Buď pětadvacet-a mastných, nebo dvakrát tolik-a tak, jako minule.“

Srdce mu zabušilo. Samozřejmě zvolil druhou alternativu. A přestal se i bát…

„Vzhledem k „dvojité porci“, která tě čeká, dostaneš nyní výjimečně něco na posilněnou “řekla Vilma a za chvilku se vrátila s lahví nazlátlé tekutiny.

„Je to koňak, však už jsi to pil, neříkej, že ne, a kouřit jsi už taky zkoušel, co?“ dodala s úsměvem a nalila nápoj do dvou baculatých sklenek.

Ani si to neuvědomil a měl za sebou dvě sklenky. Vilma žertovně vyprávěla o svých školních letech a pak začala vyprávět o jedné učitelce, která s oblibou trestala žáky i žákyně výprasky na zadek.

„Byla to učitelka tělocviku. Jak někdo příliš skotačil a mohl tak někoho ohrozit při cvičení, tak si ho nechala po hodině v tělocvičně. A pak měl na výběr. Buď řešit provinění oficiální cestou-nebo trest z ruky paní učitelky. Pochopitelně si každý vybral to druhé. No, a pak zazněl povel ohnout se přes švédskou bednu, následovalo stažení trenýrek a byla vyřčena výše trestu. Většinou mi vysázela těch oblíbených pětadvacet. Ale jen rukou, tak ten výprask ani tolik nebolel. Povídalo se, že někteří kluci zlobili schválně…“ dodala se šibalským pousmáním Vilma a vstala.

„Tak ale dost řečí, připrav se!“ poručila. Pak zašla do vedlejšího pokojíku, kde se odehrála minulá exekuce a bylo slyšet zavrzání té známé velké skříně.

Po chvíli ho zavolala. Vešel-a strnul. Díval se na ní, oči široce otevřené. Skoro by ji nepoznal.

Stála tam jako nějaká krotitelka, tělo v černém koženém korzetu, z něhož vyčnívaly hroty růžových bradavek. Pevné boky obepínaly šortky ze stejného materiálu. Bílý pruh stehen končil okrajem černých síťovaných punčoch, pod nimi lesklé holínky na vysokém podpatku. Ruce v černých rukavicích až nad lokty si pohrávaly s koženou plácačkou. Vypadala nádherně, impozantně, velitelsky.

Najednou cítil, že ho ten pohled na nádhernou Vilmu vzrušil. Cítil to ve slabinách, nohy mu změkly. Zatoužil po jejím doteku a náhle věděl, že se na ten trest, na ten výprask z její ruky, že se na to těší.

„Tak… kalhoty dolů… rychle,“ vykřikla Vilma náhle tak přísně, až sebou škubl.

Uposlechl a cítil, jak je v obličeji rudý. Klopil oči a rukama si zakrýval přirození, které signalizovalo jeho vzrušení.

Vilma si toho dobře všimla a potěšilo jí to. Lehce se pousmála, ale ihned se opět zatvářila přísně. Pro zdůraznění povelu pleskla plácačkou o stehno.

      S výrazem přísné guvernantky si sedla na kožené sofa. Spočinula na levém boku, skoro ležela a levičkou se opírala o sedadlo.

„Polož se mi přes nohu…dělej!“ poručila a on se poslušně natáhl přes její levé stehno, zatím co pravá mu sevřela záda tak, že byl jako ve svěráku. Levou tváří ležel na okraji černé punčochy a bílém stehnu své velitelky a přímo před očima měl její nádherné polokoule mocného zadku v lesklé kůži. Vůně kůže se mísila s vůní jejího parfému.

    „Tak připraven k výprasku?“ protáhla slečna a on pocítil její ruku na svém zadku, jak po něm mazlivě klouže, hladí ho a občas zajede doprostřed.

    „Tak si pěkně popros!“ poručila, a když uslyšela žádané, začala ho vyplácet.

Rány dopadaly s pleskavým mlasknutím a slečna nahlas počítala, občas komentujíce průběh výplaty. Údery byly o trochu silnější než minule, ale to mu vůbec nevadilo. Naopak. Zvedal zadek vstříc její ruce a najednou ucítil její levou ruku, jak se občas dotýká jeho podbřišku. Doteky, z počátku nesmělé, stávaly se častější.

Vilma cítila, že ho to vzrušilo na maximum a uchopila ho pevně za ptáčka. Zároveň povolil stisk jejích stehen. Uviděl, že její šortky jsou dole opatřeny otvorem a náhle mu její pravá ruka přistrčila hlavu tak,až se obličejem dotýkal obou pevných polokoulí její zadnice. Dotkl se jí rty.

 „Tak jak se ti to dnes líbí.?“ slyšel udýchanou Vilmu. Ustala ve výprasku a hnětla mu jeho půlky. Levou rukou již rytmicky pracovala.

„Tak…teď pěkně líbej paní zadeček… pořádně… trochu výš…táák.“ protahovala slastně a opět pokračovala ve výprasku. Rány byly mírnější, pauzy mezi jednotlivými údery delší.

Vilma vzdychala rozkoší. Její slova se mu stala nesrozumitelná, neboť mu hlavu opět mocně sevřela její pružná stehna. Prokazoval dál službu jejímu zadečku, jazykem objevoval nová zákoutí. Ucítil, jak se v jednom momentu zachvěla, a soustředil se na ono místečko.

„Tak mi to dělej…ano!“ sténala Vilma „Nebo tě spráskám…ták…udělej mi to…ano!“ křičela a rukou mu pod jeho tělem působila dosud nepoznanou rozkoš.

Trochu odtáhl obličej, aby se mohl pokochat pohledem na její nádhernou zadnici. Její levička opustila svou dosavadní pozici a on ji uviděl v otvoru šortek-přesně v místě, kde dřív byla jeho ústa.

Pojednou však výprask přestal. Ani nevěděl, jak se to stalo, ale Vilma během několika vteřin změnila svou polohu, sevření nohou povolilo-a najednou ležela pod ním. Rukou ho pak uchopila a pomohla mu. Ucítil, jak do ní vnikl. Šeptem mu dávala pokyny, dovedně s ním manipulovala-až začal rytmicky pohybovat zadkem, na který mu opět dopadala její plácačka.

Vzrušení vrcholilo. Vilma nyní přerývaně vykřikovala ta svá ,,výprasková“ slovíčka, mrskala jeho zadek, povzbuzovala, vyhrožovala, prosila…

A najednou se mu to poprvé stalo. Ležel bezvládně na jejím těle a prudce oddychoval. Ale Vilma projevovala nelibost, bylo to na ni příliš brzy.

Chvíli leželi vedle sebe. Když usoudila, že mu dala dostatek času, opět se mu začala věnovat.

A tak náhle ležel na zádech a ona klečela nad ním, svůj mocný zadek nad jeho obličejem. Jak se předklonila, aby ho mohla povzbuzovat rukou, vysadila mu své mocné polokoule přímo před jeho očima. Něžně si s ním hrála a její zadek občas skoro dosedl na jeho tvář. Její dovednost způsobila, že se opět věci daly ,,do pořádku“. Pak si lehla si na záda a pomohla mu k sobě.

A opět cítil sladké doteky její plácačky. Rány byly mírné, nerytmické. Vilma začala počítat. Mezi údery šeptala opět ta známá slovíčka.

„Pořádně…dělej…osmnáct…devatenáct…“sténala.

Počítání i údery se zrychlily.

,,Pětadvacet!“ vykřikla a tělo se jí vzepjalo v orgastické křeči. On ale ještě potřeboval chvilku, aby se mu to stalo podruhé.

„Potřebuješ ještě ten výprask prodloužit, viď?“ šeptala Vilma. „No tak pěkně popros o výprask… no… popros!“ vkřikla a pleskla ho.

Pokorně splnil její příkaz a opět ji začal milovat.

„Uděláš se přesně na pětadvacátou, jasné? Tak si řekni, kdy Ti mám začít počítat-hned? Ano? Tak dělej! Jedna… dvě… příště tě přivážu na lavici… tři… dáš hlavu do mého klína a já tě budu tak dlouho vyplácet,dokud mi neuděláš dobře…“šeptala mu mazlivě do ucha a počítala.

Povedlo se. Byl to nejkrásnější výprask, který v životě dostal-a navíc se stal mužem.

Od toho dne ani nečekal na špatnou známku či poznámku a hned po škole zvonil u slečniných dveří. Jeho matka s radostí konstatovala, že si výrazně zlepšil prospěch a nikde se netoulá, protože se stále učí u slečny Sadeové…

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

       Na tohle vše vzpomínal, stoupaje nyní do schodů. A náhle stál opět u známých dveří. Stiskl zvonek.

 

Pokračování: Madam Lea

Nemyslíš, zaplatíš!

A máme tady první výsledek spolupráce s novým korektorem povídek, kterým se stal Kony, který bude dělat korektury povídek M/F a F/F.

Děkuji Konymu a stále hledáme korektorky/korektory povídek F/M a M/M.

A samozřejmě nejvíc autorky a autory spankingových povídek. 

Autorka dnešní povídky je Sofie.

Nemyslíš, zaplatíš! 

Procházím hranatou, sterilní chodbou policejní budovy a slyším klapání svých lodiček. Zdá se mi, že se rozléhá až moc, a že se tu na mě všichni dívají. Snad je to jen zdání. Přesto mi z toho není moc dobře. Úřednici v okénku ukážu své předvolání. Pošle mě do třetího patra. Výtah se dá do pohybu a já cítím bušení srdce a lehkou nevolnost. Ano, vím, že mám průser. Bože, už ať je to za mnou...

Zaklepu na dveře 313. Mužský hlas mě pozve dál. Beru za kliku a vcházím, potí se mi ruce.

V prostorné, moderně zařízené kanceláři mě pozdraví mladý policista za psacím stolem. Jen letmo vzhlédne od monitoru. Sedám si proti němu na určené místo a podávám mu svůj papír. Beze slova si ho vezme a stále něco studuje na monitoru. Sedím, nohy mi těžknou, snažím se dýchat zhluboka. Pak se na mě konečně podívá. Má příjemné, chytré černé oči.

-                    „Prosím váš řidičský průkaz, slečno.“

Mluví mírným, neutrálním hlasem, který mě trochu uklidňuje. Neobratnýma rukama se hrabu v kabelce, pak mu podávám požadovaný dokument.

-                    „Mám tady u vás záznam z 24. února.

-                    „Ano.“

-                    „Byla jste zastavena hlídkou na dálnici D1 na osmnáctém kilometru a bylo zjištěno, že nemáte dálniční známku.“

Povzdechnu si.

-                    „Ano.“

-                    „Téhož dne vám naměřili nedovolenou rychlost. Jela jste v obci skoro 120.“

-                    „Máte pravdu. Mrzí mě to.“

-                    „Dopustila jste se přestupků, za které můžete dostat pokutu v celkové výši až 25 tisíc korun a pravděpodobně vám bude pozastaveno řidičské oprávnění.“

Mlčím. Je mi trapně, ale představovala jsem si to horší. Tenhle kluk je docela milý a nesmírně korektní. Je vidět, že umí pracovat s lidmi a není to žádný nácek, co má ve skříňce bejzbolku, boxera a fotku Johna Irvinga.

-                    „Navíc jste nereagovala na první výzvu a nedostavila jste se v určeném čase na oddělení.“

-                    „Nešlo to. Omlouvám se.“

Znovu se dívá do monitoru. Nervózně si rukama třu koleno, vykukující v punčoše z pod lemu úzké sukně. Vzápětí se na mě znovu podívá, vyťuká něco do klávesnice a otočí monitor ke mně.

-                    „Nebudu vás dlouho zdržovat. Hrozí vám poměrně vysoký finanční postih a na nějakou dobu i zákaz řízení. Ale také dlouhé a nepříjemné jednání u přestupkové komise. Pokud byste se k ní nedostavila, přičte se vám to samozřejmě k tíži.“

Je to zvláštní, mám pocit, že je vlastně na mé straně. Dívám se na tabulku na monitoru, kde jsou nějaké sazby, ale vůbec tomu nerozumím. Znovu promluví měkkým, klidným hlasem.

-                    „Dá se to ale vyřídit alternativně. Pak byste to měla za sebou ještě dnes.“

-                    „Jak alternativně? Kolik to je?“

-                    „Tady podle tabulky. Pětadvacet.“

-                    „Pětadvacet tady na místě?“

-                    „Ano. Bude to taky nepříjemné, ale měla byste to hned z krku, a to by, myslím, bylo pro vás nejlepší.“

-                    „Pětadvacet tisíc? Ale tolik peněz s sebou nemám...“

Skoro neznatelně se usměje. Vstane od stolu. Není moc vysoký, ale je štíhlý. Nemít tu uniformu, asi by se mi i líbil. Ucítím jemný závan pánského parfému. A není to Old Spice.

-                    „Ale vy mi nerozumíte. Nebude vás to stát peníze. Ani korunu. Je to alternativní. Vy ušetříte peníze, my administrativu a nápravný efekt je vysoký. Řidičák vám taky zůstane. Záleží jen na vás.“

-                    „Nechápu,“ vrtím se na židli.

-                    „Ale sem s tím, proboha,“ vyhrknu vzápětí.

-                    „Tohle si přečtěte a tady mi to podepište.

Položí přede mě něco jako protokol s poučením a výkladem k alternativnímu trestu. Čtu text napsaný drobným úředním písmem, které se mi mihotá před očima. Pořád tomu moc nerozumím a spíš intuitivně mi pod pojmem „pětadvacet“ naskočí představa úplně jiného trestu. Bože. To přece nemyslí vážně... To snad ne. No... Ufff. Koneckonců, proč ne? Kdyby to bylo hned za mnou... Ať už je to jak chce, cítím, že to se mnou vlastně myslí dobře, a nepřítomně podepisuji.

-                    „A protože tu není kolegyně poručík Tuháčková, která by vás měla za normálních okolností na starost, podepište mi prosím ještě tohle.“

-                    „Co je to?“

-        „Souhlas s tím, že trest vykonám já.“

Vykonám? No to mě podržte. Tak ona je to snad vážně pravda! To ne! To přece nejde. Vracím se očima k protokolu a najednou mi formulace dávají smysl. Pravá ruka s tužkou se mi lehce zachvěje, zatímco levá míří nevědomky k mému pozadí a pohladí ho přes sukni. V žaludku ucítím povědomý tlak stahující se pomalu do podbřišku. Vlastně nevím, jestli se mi dělá nevolno nebo cítím úlevu, že se celý ten hrozný případ konečně řeší. Podepisuji a podávám mu papír. Přitom se znovu podívám do těch jeho hezkých očí, ale vzápětí sklopím zrak ke stolu. Nehne ani brvou.

-                    „Děkuji. Pojďte prosím se mnou.“

S bušícím srdcem ho následuji, vede mě do vedlejší místnosti, která je skoro prázdná. Je tu jen velký těžký stůl a vzadu jakýsi kout se závěsem v policejních barvách. Zvuk mých lodiček se tu slyšet trochu tlumeněji, ale skoro stejně zřetelně jako na chodbě. Ukáže mi k závěsu.

-                    „Odložte si, prosím.“

-                    „Cože?“

-                    „Do spodního prádla. Děkuji.“

-                    „Počkejte... to přece...“

-                    „Prosím, nezdržujte mě. Vyřiďme to rychle.“

Mizí za dveřmi. Zůstávám tu sama a zmatená, ruce mi stydnou. Co se to děje? Několik sekund se bezcílně motám po místnosti, pak zamířím za plentu. Je tu židle, věšák na šaty a zrcadlo. Nejistými pohyby si odkládám kabátek a začínám rozepínat halenku. Proboha, co to tady dělám? Stáhnu si košilku a sukni. Zouvat se mi nechce. Vlastně nechápu, proč se svlékám, jsem jako náměsíčná. Začínají se mi třást kolena a tlak v břiše sílí. Ale poslušně pokračuji. Stojím tu jen v podprsence, kalhotkách a punčochách. Tak to ne. Takhle vypadám vážně jako kurva. Nervózně si punčochy stáhnu, hodím je na hromádku a boty natáhnu naboso. Je tu chladno, ale stejně se potím. Nahmatám v kabelce kolínskou a lehce se přestříknu v podpaží. Brada se mi třese. Já chci domů...

-                    „Jste hotová?“

-                    „...ano,“ řeknu přiškrceným hlasem.

Vystoupím zpoza závěsu ke stolu. Moje kroky se rozléhají. Srdce mi bije, div se nezalknu. Už tam čeká. Pohled na něj mě trochu uklidní, i když se strašně stydím. Na rukou má rukavice a pokládá na stůl dlouhý úzký obal z recyklovaného papíru. Přede mnou odstraní pečeť Policie České republiky a roztrhne papír.

-                    „Syntetická rákoska 15 mm, vzor 95.“

-                    „A... ano.“

-                    „Nástroje jsou vyrobeny ze speciálního materiálu a pečlivě dezinfikovány. Nezanechávají žádné trvalé stopy. Následky se hojí obvykle do sedmi dnů.“

-                    „...ano...“

-                    „Rány se udílejí v nejméně čtyřsekundových intervalech, během trestu máte právo na jednu dvouminutovou přestávku, o kterou smíte požádat kdykoli, a to zřetelně vysloveným slovem STOP. Nyní se prosím uvolněte a položte se sama trupem na stůl, nohy mírně rozkročte a ponechte na zemi. Nesmím se vás dotýkat. Rozumíte všemu?“

-                    „A... ano.“

Zírám na něj jako tele. Nasazuje si služební čepici a bere rákosku do pravé ruky, levou ji jemně přejíždí. Chce se mi křičet a utéct, ale ani nehlesnu a nějaká mocná síla mě nutí, abych se jako ovce položila tělem na chladnou, masivní desku stolu. Okamžitě mi naskakuje husí kůže, bradavky mi tuhnou, studí to a zároveň pálí. Zrychleně dýchám a v hrůze čekám, co bude.

-                    „Jste připravena?“

-                    „...Ano!“

To snad za mě řekl někdo jiný! Rukama se chytám po stranách za desku stolu.

-                    „Jménem republiky.“

Cítím, jak mi jeho ruka nečekaně prudce zatáhne za gumu kalhotek a zručným, hrubým pohybem je strhne dolů na stehna, až v nich zapraská. Já se snad propadnu. Ale trvá to jen mžik, najednou nemám na stud čas.

-                    „Jau!“

Vyrazím ze sebe ječivý výkřik, protože se mi do holého zadku zakouslo snad sto sršňů.

-                    „Jedna.“

-                    „Au!“

-                    „Dva.“

-                    „Ááááááúúú!“

-                    „Tři.“

Tak tohle nevydržím. Se zpožděním cítím něco jako žhavé železo v místech, kam ta strašná věc dopadla. Křečovitě svírám strany stolu. V nohách mi pokaždé cuká a nemůžu je udržet na zemi. A pokračuje to. Během pár vteřin mám zadek v ohni a sotva můžu popadnout dech. Z očí se mi samy od sebe valí slzy jako hrách. Trochu to pomáhá, ale moc ne. Mezi jednotlivými výkřiky začínám hlasitě brečet. Zatínám a povoluji svaly, není to nic platné. Nevím, jestli dodržuje předepsaný interval, ale asi se snaží, abych to měla rychle za sebou. Aby mi jich stihl vysázet co nejvíc, než ze sebe vykoktám to slovo, a tím si vyžebrám zbytečný odklad.

-                    „Dvanáct.“

-                    „Jjjjjjaaaaááááaaaauuuu, sss... stop, prosím, prosím!“

Beze slova to přeruší. Ozývá se jen můj vzlykot. Přes slzy nevidím. Třesoucí se ruku sunu pomalu k zadku, dlouho se ho neodvažuji dotknout, cítím i z dálky, jak žhne. Jau! Pane bože! Já už nechci, nechci... Ale nejsem schopná slova. Zároveň cítím, jak se teplo rozlévá po celém těle. Projede mnou krátká křeč, ale cítím se najednou skoro normálně, ach, to je krása, vlastně je to skoro příjemné, je to vůbec pravda?

Dvě minuty ticha za můj kdysi bílý zadek uplynuly jako nic.

-                    „Jau!!!“

-                    „Třináct.“

Pálí to snad stokrát víc! Tohle nepřežiju. Začínám vřískat, že si brzy asi překřiknu hlasivky. Před očima mám halucinaci svého kulatého zadku, černé, natržené krajkové kalhotky na půl žerdi a nad nimi rudý flek s vystupujícími jelity a odtud jde všechna ta pálící bolest, zatínám zuby, pot mi stéká ze spánků až na krk a dolů až do podpaží a níž mezi prsa. A ten kluk s rákoskou jede. Můj řev musí slyšet i ministr vnitra. Horko mě na pár okamžiků pohltí tak, že bolest přestávám cítit. Kopu nohama a ztrácím jednu botu po druhé, ale držím a držím! Ještě! A ještě! Divím se sama, kde se ve mně bere síla dělat tolik hluku... to je... to je... jako když řežou nějakou holku rákoskou po prdeli! Dobře mi tak...

-                    „Devatenáct.“  

Zdá se mi, že omdlím. Stůl se se mnou točí, ujíždí na stranu, pak dozadu, pak jsem najednou vzhůru nohama. Motám se ve víru. Prsty u nohou zatnuté. Tvář mi hoří. Nic jiného nevnímám.

Najednou je konec. Ležím na stole jako rozplácnutá žába. Podprsenka mi skoro slezla. Tiše bučím a snažím se zhluboka dýchat. Z nosu mi teče. Jsem tu sama.

Opatrně nohama nahmatám zem. Pálí mě celé tělo. Zavrávorám. Chytím se stolu. Chvějící se nohou odkopnu kalhotky a doklopýtám za plentu. V zrcadle vidím cizí slečnu s rudým, oteklým obličejem, pomazaným slzami a zbytky očních stínů. Zadek se bojím otočit, natož se ho dotknout. Na židli leží krabice kosmetických kapesníků. Tahám je po deseti. Je tu i nějaká mast. Nechám ji ležet.

Asi za dvacet minut beru tiše za kliku a ve zmuchlaném oblečení se belhám kolem stolu se sklopenýma očima. Sotva se držím na nohou. Nemám odvahu se na něj podívat. Znovu rudnu, tentokrát studem. Pod sukní nemám nic, kalhotky jsem hodila vedle do koše a je mi to jedno. Stejně to pálí jako zvíře.

-                    „Ještě tady se mi podepište, prosím.“

Udělám na papír nějaký nesmyslný klikyhák.

-                    „Nashledanou.“

-                    „Nashledanou. Hodně štěstí a hezký den.“

Teprve ve dveřích se na něj letmo otočím. V jeho očích není ani náznak výsměchu. Dívá se za mnou, dokud nezavřu dveře.

Jako ve snách vyjdu na ulici. Šourám se po chodníku mezi spěchajícími lidmi. Do práce už nepůjdu. Vytáhnu mobil a koktavě se vymluvím na náhlou nevolnost.

Oddechnu si až za dveřmi bytu. Svršky naházím na zem už po cestě z předsíně. Tak jak jsem namáhavě vylezu po břiše na postel. Zavřu oči. Celé tělo mi pulzuje a postel se zase otáčí, jako by plula vesmírem. Žár mě spaluje a stěhuje se od zadku břichem vzhůru a pak zase dolů a dopředu. Najednou se vidím, s rudě kvetoucím zadkem, s nohama široce roztaženýma si zběsile třu vagínu třemi prsty. Tak tady to je... Řvala bych, ale z ochraptělého hrdla se neozývá vůbec nic. Břicho se rytmicky stahuje. Ještě! Vidím jeho oči a cítím, jak mi s láskou vyměřuje ten krutý trest.

Umírám, usínám vysílením.

Bože, to byl krásný sen.