Psychologie spankingu díl 1.

Asi tušíte, že psaní o spankingu mne baví a vzrušuje.

Proto jedním z důvodů, proč jsem obnovil Aryonův spankingový deník bylo i to, abych tady mohl psát a s vámi diskutovat a zkoumat psychologii spankingu.

Tady je první díl, který už byl dříve na deníku.

Později bych chtěl také zkoumat historické kořeny spankingu v nás.

Zdroje naší náklonnosti ke spankingu

K dnešnímu dílu mne inspirovaly rozhovory se čtenáři a čtenářkami spankingového deníku na prvním srazu přátel deníku. Chtěl bych se zabývat základní otázkou psychologie spankingu. A tou otázkou je, odkud se v nás vzala naše náklonnost ke spankingu, to, že nás spanking tak vzrušuje.

Poté, co jsem si prostudoval řadu zdrojů z oblasti psychologie, například bych chtěl doporučit  skvělý kurz Origins of the Human Mind od profesora Stephen P. Hinshaw z Kalifornské univerzity v Berkeley,  je mně jasné, že to, kde se v nás vzaly naše psychické vlastnosti, je základní otázkou celé psychologie. 

Stejně jako v celé psychologii budeme také my hovořit o třech zdrojích naší náklonnosti ke spankingu.

Těmi zdroji jsou naše genetika, bezprostřední okolí a pak také společenské okolí.

Je nám jasné, že naše psychické vlastnosti jsou samozřejmě ovlivněny všemi třemi zdroji.

Otázkou je, v jaké míře, v jakém poměru se tyto zdroje mixují.

Genetika

Prvním zdrojem je pochopitelně genetika. Myslíte si, že jsme náklonnost ke spankingu zdědili? Domníváte se, že existuje gen nebo kombinace genů, které způsobily, že jsme spankingově pozitivní? Myslíte si nebo máte nějaký důkaz toho, že se vašim rodičům nebo vašim dětem také líbí spanking?

Aryon: Já třeba žádný takový důkaz nemám. Podle mne je obecně psychika člověka velmi složitá a těžko uchopitelná, protože naše myšlení jsou elektrické signály a chemie v mozku. A s tím souvisí i komplikovaný vliv genetiky na vývoj naší psychiky.
Psychologové nám říkají, že například některé psychické poruchy jsou docela hodně dědičné, jiné spíše ne. Ale vždycky potřebují nějaký spouštěč, kterým je naše okolí.
Můj subjektivní názor je, že je to především naše okolí, které nás víc ovlivňuje. 

Peťula:

Můj otec velmi rád čte Černé barony – tam se to výprasky jen hemží a ještě je ilustroval mistr Neprakta. Tak si jistě dokážete představit, co jsem si potají chodila jako dítě prohlížet. Otázkou je, zda právě toto byl můj spouštěč, nebo mě ovlivnilo ještě něco jiného.

Synovec si jako dárek k Vánocům (ve svých 11 letech) přál honácký bič a se svým bratrem si pak často hráli na pranýřování (tím bičem naštěstí švihali do staré klády). Kde se to v téhle části rodiny vzalo, netuším. Je mi však jasné, že jsou pokrevní příbuzní mého manžela. 

Takže za mě genetika – určitě velký vliv.

Bezprostřední okolí

Právě v bezprostředním okolí vidí hlavní zdroj naší náklonnosti ke spankingu  Jacqueline Omerta, autorka knih The Psychology of ADULT Spanking, které mne velmi inspirovaly. A tu příčinu vidí v určité odlišnosti, nějaké nestandardnosti, rodinného prostředí, kde jsme vyrůstali. Něčeho, co jsme vnímali jako nestandardní.

Může to být třeba používání tělesných trestů rodiči nebo jinými příbuznými nebo naopak používání jiných, možná horších psychických trestů nebo naopak nezájem o dítě a případně rozpad rodiny. Určitě existují případy, kdy byl někdo trestán výprasky a od určitého věku ji/ho to začalo vzrušovat. Nebo se jí/mu to vždycky nelíbilo, protože to považováno jako projev nelásky a konsenzuální spanking v dospělosti je kompenzací těchto nespravedlivých výprasků.

Aryon: U mne konkrétně by to bylo v tom, že jako jedináček jsem v podstatě byl pořád s bratrancem a sestřenicí, kteří bydleli nedaleko. No byla tam zábava na rozdíl od domova, kde byla nuda. A jim teta docela často vyhrožovala výpraskem vařečkou nebo klečením. Bylo to spíše jen vyhrožování nebo pár plesknutí vařečkou. Já sám jsem nikdy v dětství výprask nedostal.

Peťula:

Tak nevím, nás táta doma řezal jak žito a nedostatkem zájmu rodičů jsem trpěla, ještě když jsem se vdávala. Tak možná budu tím případem, kdy si tím kompenzuju křivdy z dětství. Možná proto tak úpěnlivě dbám na bezpečí a dodržování zásad konsenzuality.

Společenské okolí

Jak by se v nás vyvíjela náklonnost ke spankingu, kdybychom neviděli Postřižiny, Sekretářku a některé další filmy, televizní inscenace a pohádky se spankingovými scénami, nečetli Dikobraz s Nepraktovými obrázky, Mladý svět, Ferdu Mravence a neměli velikonoce? A co velký vliv internetu na naši zálibu ve spankingu?

Aryon: Pro mne třeba film Postřižiny byl potvrzením toho, že se spanking líbí nejenom mně. A internet je samozřejmě zcela samostatná kapitola. Dávno před internetem jsem si dělal seznamy spankingových scén ve filmech, kreslil spankingové obrázky a vystřihoval všechny spankingové vtipy z Dikobrazu. A teprve potom jsem zjistil, že podobně to dělá spousta lidí. Pro mne znamenal internet otevření se pro další vzrušující aktivity spojené se spankingem nebo obecněji s BDSM.

Peťula:

Já bych k tomu výčtu přidala ještě Kocoura Mikeše. ☺ 

Za mlada mi připadalo hloupé se na takové scény dívat, nebo o tom číst. Styděla jsem se. Nikdy jsem se ale nezamýšlela nad tím, jak to bere moje okolí. Spíš jsem měla starost, aby na mě nepoznali, že je něco jinak. A přitom jim to bylo úplně fuk… 

CO KDYBYCH...

 Seděla jsem neklidně v metru a jen tak bloumala očima kolem. Pohled mi utkvěl na muži, co se držel tyče nade mnou. Lehce prošedlé skráně, černý zimní kabát, tmavé kalhoty, vcelku pohledný muž. Můj pohled však upoutal blyštivý kov na jeho levém prsteníku. Hm, ženáč. To je zajímavé. Proč je to ale tak zajímavé, proč ženatý muž upoutal mou pozornost? No, ale co má vlastně být, fantazii se meze nekladou, že. Co kdybych odhodila morální zásady, osobní postoje a nevím co ještě. Co kdybych...

"Máte hezký kabát, podle střihu bude od Zary, ale to myslím nevíte, jelikož vám ho kupovala žena," usmála jsem se na něho a posunula se, aby si mohl vedle mne sednout. "Každopádně má dobrý vkus."

"Och děkuji, bral jsem to jako normální dárek, tak jsem rád, že se lidem líbí," nevěděl, jak reagovat.

"Těší mě, jmenuji se Věra." Zkusila jsem to.

"Já jsem Martin."

Zvláštní, když odhodíte morální zásady, tak je vám jedno, že je ženatý, je to naopak pořádný sexappeal, ženatý, rodina, hm, tak to bude i zodpovědný a určitě nestrádají, když má dražší kabát, jak dlouho je asi v chomoutu, je spokojený? A není mi to vlastně jedno? Co kdybych...

"Určitě jedete z práce domů, nemáte chuť na drink, oběma nám prospěje vyčistit se na chvíli hlavu, co říkáte, na příští zastávce znám jednu dobrou vinárnu, nechtěl byste jít se mnou, jen jedna sklenička – příjemné zakončení dne, co vy na to?" zeptala jsem se jako by nic.

"Och, no víte, já... ale proč ne, ta chvilka mne už nějak moc nezdrží." 

Takže asi nebude moc spokojený ženáč, když se tak rychle nechal přemluvit. Nebo to není poprvé? 

Zapluli jsem do mé oblíbené vinárny a objednali si lahvinku. Jak jistě znáte, alkohol nám rozvázal jazyky a už jsme si užívali nezávazný a veselý hovor. Bylo nám spolu dobře, jak staří přátelé ze školy, bylo nám spolu až moc dobře. Čas nemilosrdně letěl a brzy nás zakryl večer. Ani jednomu se nám ale nechtělo jít domů, ani jeden jsme nechtěli být zodpovědní, ani jeden jsme nemysleli na následky. V dnešní době jdou věci až moc snadno, taxík nás odvezl do nedalekého hotelu a my jsme otevřeli dveře do našeho pokoje.

„Och, Martine, to byl tak příjemný večer, ale ještě naštěstí nekončí,“ svlékla jsem si svůj kabát a hodila ho na věšák, Martin otevíral šampaňské. 

„Náš večer teprve začíná,“ v ovíněném stavu odpověděl.

Pomalu jsem k němu přišla a svlékla jeho kabát, pomalu jsem rozepnula i košili a prvně ho pohladila po hrudi. Podal mi sklenku s pěnivým vínem a připili jsem si na...

Na co vlastně? Na zábavu, na hezký večer, na sobecká přání a smyslné touhy? Jak krásné, jak nezávislé, nové vzpomínky přibudou do mozaiky našich životů, jak na ně ale pak budeme vzpomínat? Pšt, svědomí jedno, tady teď nemáš co dělat.

Připili jsme si na nečekaná setkání. Mé rty se dotkly chladné sklenky a rtěnka otiskla důkaz o mé přítomnosti na sklo. Kapka vína mi utkvěla na rtu a Martin ji lehce slíbal. Objala jsem ho a začali jsme se toužebně líbat. Sklenky šly stranou a naše oblečení je brzy následovalo, naše nahá těla padla na postel v jednom klubku. Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla v jeho pevném sevření na klíně. Nejdříve jsem nevěděla, co se děje, ale první plesknutí mi dalo vědět. Vlastně jsem naprosto přesně věděla, co se to děje.

„Au, co to děláš,“ vykřikla jsem ´vylekaně´.

„Neříkej, že se svou povahou nepatříš mezi ženy, kterým se to líbí,“ nepřestával mne ale dál plácat.

„Au, no, já nevím, au, nikdy mi nikdo nenařezal, au, a už vůbec ne před sexem,“ lživě jsem odpověděla. Samozřejmě jsem měla výprasky ráda a hlavně před sexem.

„Tak vítej na premiéře,“ usmál se skrze alkoholovou clonu.

Nejdříve jsem dělala drahoty, snažila se smlouvat a ohánět se právy žen (hm, práva žen, zajímavé, zrovna v tuto chvíli), můj jemný odpor ho ještě více rajcoval, takže se můj zadeček brzy zabarvil jako to Rosé, co jsme pili v kavárně. Pak jsem si to samozřejmě začala také užívat a vzpomínala na náš rozhovor při víně.

„Všichni tvrdíte, jak jsou ženy krásné, tak pověz, co je na nás nejkrásnější,“ laškovně jsem se zeptala.

„Nejkrásnější je samozřejmě ženský zadeček,“ dopověděl zvesela Martin.

Takže dolňák, super.

„Hmm, tak zadeček, a to jako jaký, hezky obepnutý v těsných kalhotách, nebo nenápadně skrytý v sukní, čekající, až ho někdo objeví a ukáže světu,“ zkoušela jsem ho dál.

„A co by pak na tom světě mohl takový zadeček dělat?“ nahrál mi na smeč.

„No kdyby už se tak stalo a on se na ten širý svět podíval, tak by měl mít pořádný výhled – a ten, jak je známo, je nejlepší z mužského klína, ne?“

„Hmm, vskutku zajímavá teorie,“ vědecky mi odpověděl.

Že bych už tam plánovala, jak dnešní večer skončí? Nebo ještě dřív? Každopádně na takové úvahy teď nebyl čas, protože můj zadeček mezitím již překročil barvu dobrého Rosé a já se blížila k prahu mezi vzrušením a bolestí. Nejspíš to vycítil, protože občas přestal a pohladil zadeček a postupně se dostával i do mé skulinky, která se pro něho již hojně nachystala. Pomohl mi vstát, předklonil si mne přes postel a začal do mne pravidelně pronikat, přičemž nezapomněl udržovat i můj zadeček v lehkém napětí. Lehli jsme na postel, položil si mne na záda pánev podložil polštářem, nohy mi zvedl nahoru a zase do mě bez problému vnikl, mé půlky teď byly znovu k dispozici a proteploval je svým pádným dotekem, mou mušličku zase oblažoval zevnitř. Přirážela jsem k němu a zároveň se snažila uhýbat před pleskavými ranami.

Co asi teď dělá jeho žena, připravuje večeři jako vzorná manželka a čeká na něho? Kolem běhají děti a nechtějí se koupat? Nebo je venku s kamarádkou, třeba hned v té restauraci vedle a baví se nad příběhy se svými muži. Měl už být doma, má o něj strach? Nebo jí poslal SMS s nějakou výmluvou. Už zase, morálko, zmizni, kšá, užívám si, co kdybych...

Jedna poloha nám nestačila, naše těla se proplétala v různých milostných pozicích, ale vždy se našla nějaká skulinka mezi jeho rukou a mým zadečkem. Můj zadeček stále červenal, má touha rostla, mé vyvrcholení se blížilo. A najednou – konec. Bylo po všem, rány ustaly, stahy povolily, vzrušení opadlo a my jsme leželi každý na jedné straně postele...

Z dumání mne probral ten muž se snubním prstenem nade mnou. „Miláčku, vystupujeme, už mi psala naše Janička, kde jako jsme, že se vnoučata už nemohou dočkat.“ Vzal mne za ruku a pomohl mi vstát, což mi přišlo vhod, přeci jen jsem po našem minulém večeru měla zadeček ještě trochu citlivý, to víte, prázdné hnízdo dává příležitosti ke společným hrátkám...

V kabinetě

Tento příběh se stal již před hezkou řádkou let, ale pro mě je stále živý, jako by to bylo včera.

Chodil jsem tehdy do deváté třídy základní školy v Praze. Bylo to v létě, krátce před vysvědčením, kdy už se moc neučilo a ve škole byla otrava.

Několik minut po osmé jsem znuděně vešel do třídy a netušil jsem, že tento den ovlivní celý můj další život.

 Měli jsme zrovna přírodopis, který mě nikdy nebavil, naštěstí i učitelka chodila nejméně deset minut po zvonění. Tentokrát jsme však měli jinou učitelku a ta byla ve třídě včas, proto jsem nenápadně zaplul do své lavice.

Pozorně jsem si ji prohlížel. Mohlo jí být tak pětadvacet, menší sportovní postava, tmavé kratší vlasy. Na sobě měla bílou blůzu s tmavou kravatou a černé sako i vypasovanou sukni,ve které se jí nádherně rýsoval její zadeček. Moc se mi líbila.  

Promluvila ostrým, zvučným hlasem.

„Paní učitelka Vojtková je dlouhodobě nemocná, a já ji budu zastupovat. Jmenuji se Lískovcová. Tak co máte dnes probírat?." 

„Nic " řekl kdosi otráveně. 

„ Nevadí, tak budeme opakovat. Kdo se hlásí k tabuli "?  

Nevěřícně jsme se po sobě podívali, za dva týdny je vysvědčení a ona chce opakovat. K tabuli se kupodivu nikdo nepřihlásil, a tak jsem byl vyvolán já, protože jsem přišel pozdě. 

Rozhodla, že budeme opakovat sladkovodní živočichy a já měl popsat  kapra. Vzpomněl jsem si jenom na to, že má šupiny a čáru. Učitelka říkala, že je to hrozné mít v deváté třídě tak mizivé znalosti a projevila překvapení, že jsem se do ní vůbec dostal. Několik lidí ve třídě se mi smálo. Pak si všimla, že jsem ve třídě v botách.

„Co to má znamenat, jak to, že jsi se nepřezul? Přijdeš za mnou ve dvě odpoledne do kabinetu se žákovskou knížkou! Sednout!"

Sednul jsem si a cítil se trochu trapně, protože ze mne udělala před celou třídu blbce. Nevěděl jsem, proč mi poznámku do žákajdy nenapsala rovnou. To jsem se dozvěděl až později…

 Zbytek hodin již proběhl standardně, pak jsme šli na oběd a ve čtrnáct hodin jsem zamířil do přírodopisného kabinetu.

 Zaťukal jsem a po několika vteřinách  vstoupil dovnitř. Kromě jí v kabinetě nikdo nebyl.      

„Dobrý den",  pozdravil jsem. „Měl jsem vám donést žákovskou knížku." 

Pomalu zvedla hlavu a zkoumavě si mně prohlížela. Najednou jsem nevěděl kam s rukama. Po několika vteřinách ticha přísně řekla: 

„Jak to, že  tu jsi v botách ." 

Nesměle jsem namítl, že jsou čisté, ale přerušila mě a přikázala, abych si je sundal. Zul jsem se a stál tam jenom v ponožkách.

„Látku neumíš, chodíš pozdě, a ještě se ani nepřezuješ. Tak co s tím uděláme?" 

Mlčel jsem. 

„Tak buď dostaneš poznámku do žákovské knížky a nebo to srovnáme spolu teď a tady. Co si vybereš?“

No to bylo jasné. Doma by byl mazec a co mi může udělat úča?

„ Radši bez té poznámky“ špitl jsem.

     .. No dobrá. Za tvé dnešní přestupky tě potrestám tedy já. Jak tě trestají doma ? " 

„No, někdy mi zakážou televizi, nebo třeba nedostanu kapesný.“ 

„A dostal jsi doma či jinde někdy třeba... napráskáno ?" zeptala se,  a poprvé se mírně usmála. Začal jsem jí vyprávět o tom, jak jsem býval trestán doma a pak i několikrát od paní sousedky. To ji zjevně zaujalo a musel jsem to popsat podrobněji. Pozorně poslouchala a když jsem skončil, řekla :

 „Já jsem stoupenkyní tělesných trestů, protože je to starý a velmi osvědčený výchovný prostředek. Není nad výchovný výprask! Rozumíš?"  

„Ano", hlesl jsem a začínal tušit, co mě čeká. Kupodivu mi tato představa nebyla vůbec proti mysli.

 „A čím jsi dostával výprasky od té sousedky?" otázala se. 

 „Řemenem".  

 „No, ten řemen tu bohužel nemám, ale spokojíme se s tímhle", a s těmito slovy položila na stůl silné dřevěné pravítko. Na prázdno jsem polknul a cítil, jak se mi chvějí ruce. Pevně se mi zadívala do očí.

...

„Sundej si kalhoty a tady se mi pěkně ohni přes kolena!!“ pravila s úsměvem a sedla si 

na připravenou židli. Udělal jsem, jak chtěla. 

Ucítil jsem, jak se pravítkem dotkla mého pozadí a pomalu jím přejížděla po vystrčených půlkách. Vůně  jejího parfému a fyzický dotyk mi mne skoro omámili. 

Pak dopadla první rána. Lehce to štíplo.

„Jedna.“

Pomalu a stejnoměrně plácala mé nastavené hýždě, ale kupodivu asi nijak silně, neboť to skoro nebolelo. Naopak jsem pocítil podivné vzrušení. Vysázela mi jich deset a řekla:

„Tak a teď ti stáhnu trenýrky. Nadzvedni se…ták."

Poslechl jsem. Dole na mě bylo jasně vidět, jak se mi probudilo mé mužství.

Všimla si toho a usmála se.

 „Kolik tě jich ještě čeká ?"           

Odpověděl jsem, že patnáct a čekal na další porci.

Pohladila mi půlky, lehce je popleskala a trochu promasírovala. Pak mi pomalu a s potěšením vysázela zbytek trestu. Po výprasku mi zajela jakoby náhodou rukou dolů a očividně byla s tím, co ucítila, spokojená. Nijak to ale nekomentovala.

Poručila mi vstát.

     Zvedl jsem se z jejího klína a hladil si červené pozadí. Usmívala se a pozorovala mou rudou tvářičku. Byl jsem jako ve snu.

     Ještě jsem jí musel poděkovat za výchovný výprask a slíbit, že se polepším. Spiklenecky pak na závěr pravila, že máme ,,malé tajemství“ a že se jistě ještě v kabinetě sejdeme . Pak mě  propustila

Odcházel jsem z kabinetu jako ve snách. Jak jsem se dostal domů už ani nevím. Vzpomínám si jenom, že jsem na to musel pořád myslet. Celá situace mně začala podivně vzrušovat. ale vůbec jsem to nechápal.

     Došlo mi to později, při další návštěvě jejího kabinetu...

                                                           Pokračování?

Variace na renesanční téma II

 „Máš už hotový ten projekt? Klient čeká. Potřebuju tabulky s rentabilitou a návrh kampaně. No myslím tu sadu nádobí do kuchyně moderního bytu...“ vytrhává mě ze snění hlas mého nadřízeného.

 Pracuji jako grafik a projektový manažer ve středně velké reklamní kanceláři. Rozpočet je napjatý a kuchyňáři dobře platí. Já na to teď ale nemám myšlenky.

 „Dodělám to. Bude to. Zítra…“ slíbím chabě.

 „Zítra je poslední den.“

 „Vím. Spolehni se“, odpovídám nepřesvědčivě, abych zbytek dne trávil nad excelovými tabulkami. Po sedmé opouštím kancelář, prezentaci skoro hotovou, čísla otesaná tak, že s nimi bude klient určitě spokojen.

 Ploužím se večerním shonem. Na kuchyňskou výbavu už nemám náladu, celý den se v duchu zabývám svým aktuálním příspěvkem do britského blogu Aryon´s Spanking Digest. Objednali u mě pět obrázků s historickou tématikou. Vzhledem k zaměření blogu je jasné, čeho se to bude týkat; mám k tomu vymyslet i stručný příběh. Vybíhám schody. Vím, že to bude černobílá, detailní a jemná kresba. Otvírám dveře svého malého ateliéru a pouštím tichou hudbu. Pode mnou svítí večerní město, ale jak flétna a bubínek provoňují prostor, přenáším se do dějin. Pomalu v mysli kroužím kolem svého milovaného hradu, a stává se ze mě Vítek z Lambertu. Vytahuji pero, otvírám tuš, napínám do rámu čistý papír. Inspirace přichází a já se přesouvám o pět století nazpět, do ranně renesančního, původně gotického hrádku v lesnaté hraniční oblasti. Pánem jsem tu jenom já. Pomalu stoupám na první nádvoří a rozhlížím se po divokém kraji…

  

1.Potrestat Tě musím…

„Apolenko! Apolenko!“

Apolenka už ví, že má jít za mnou do horního paláce. Při strkanici s Klárou rozbila v kuchyni máselnici. Stane se, vím. Apolenka ale už delší čas provokuje, poučuje ostatní a vůbec se chová na hradě tak, jak si to nedovolí leckdy ty, kdo jsou ve službě již dlouho.

 Uslyším tiché zaklepání, pak vstoupí hezká pětadvacetiletá služebná. Už tuší, že tentokrát to nebude jen tak. Ví také, co ji zhruba čeká. Zkracuju proto ponaučovací část na minimum a sděluji jí, že ji nepropustím (první vděčný pohled). Pětadvacet metlou na holý zadek jí ale dát musím, stanovuji termín za týden v pátek před západem slunce. Dávám jí na vybranou, buď si tři metličky připraví sama a pak bude mrskána přehnutá přes kozu v dřevěném přístěnku, tedy ne přede všemi (druhý vděčný pohled), nebo naopak.

 Můj první obrázek znázorňuje zezadu moji siluetu. Proti mně stojí Apolenka, nádherná i v prosté suknici, s hlavou sklopenou. Je ticho. Vitrážovým oknem padá do místnosti barevné jarní světlo…

 

2. Já husa hloupá!

Vybrala si samozřejmě přípravu metel. Vím, že si nedovolí to odbýt, že když mi donese nějaké trouchniviny, bude můj hněv ještě větší. Po týdnu se jí celá věc rozležela v hlavě, a do obav z trestu se promítá i vděk. Ví, že bych jí mohl propustit ze služby, ví taky, že jsem jí nemusel dávat možnost potrestání vskrytu. Zpytování svědomí pomohla i Magdalena („Ty musíš být ale číslo, když i ten náš dobrák tě musí zmrskat!“), a tak Apolenka pomalu dochází k pochopení, že pravidla se prostě musí dodržovat a že ani mládí a krása jí nedává oprávnění je překračovat. Výchovný účel se tak nenásilně naplňuje. Vidím v představách Apolenku, jak zkouší hlasitým švihnutím vrbové pruty, které vybírá do metliček, vidím strach v jejích očích, když hlasitě hvízdnou. Zkusí jeden tenkým koncem jen maličko přes nohu. Pálí to jako čert. Tímhle mě bude švihat! Sílu má. Já husa hloupá!!

 Líp bych nevybral ani já. Byla pečlivá; kdybych našel náhodou nějaké vhodnější než ty její, se zlou by se potázala. V páteční podvečer se Apolenka pokorně šourá do dřevěného hospodářského příbytku, v ruce čerstvé metličky.

 Kreslím Apolenku v prosebném pokleku, oči rozevřené strachem, ale i oddaností a pochopením, že co se bude dít, bude se dít nutně. Před sebou mi podává tři svazky prutů svázané její vlastní ručkou pečlivě do podoby tří tříprutých, jarem a pružností sálajících metliček.

  3. Zasloužíš si to, nezbednice!

Výprask má být sice neveřejný, všichni na hradě o něm samozřejmě ví. Nikdo si nechce nechat ujít když ne podívanou, tak poslech něčeho tak lahodného. Další můj obrázek bude obsahovat jen tváře a postavy, tváře těch, kteří si přišli tu slávu vyslechnout, předstírajíce přitom, že mají zrovna něco důležitého v blízkosti na práci... Namáčím pero do tuše a vrhám se do práce…

 „Jau!!“

Vincek, pihovatý podkoní, zjišťuje už při prvním zasvištění, doprovázeném Apolenčiným bolestivě překvapeným štěknutím, že je celou situací vzrušen. Nemůže se dočkat, až laškovně Apolenku po výprasku plácne přes zadek a namísto vypísknutí Apolence vyhrknou do očí slzičky.

 Kreslím Vincka se samolibým úsměvem. Bude mít teď chvíli nad ztrestanou kráskou navrch, a to mu dodává bohorovného, spokojeného vzezření…

 „Aííí!“

Magdalena, služka z dolní části hradu, naslouchá výprasku z jídelny; otevřela si kvůli tomu okno. S Apolenou jsou vrstevnice, zdánlivě kamarádky, ale víte jak to je mezi ženskými – naoko bezvadné vztahy kazí vnitřní řevnivost dvou krásek. „Au, Au, Au, tak takovýhle výprask ti snad ani nepřeju“, pomyslí si Magdalena při pátém, ječivém výkřiku. Představuje si oblé, hladké Apolenčiny půlky vystavené nemilosrdnému sešvihávání a po těle i po duši se jí rozlévá spokojené blaho…

 Kreslím Magdalenu s bílým čepečkem a pod ním s očima doširoka rozšířenýma. Dobře ty rány počítá a nezapomíná je násobit třemi, když ví, že celá síla mé paže se rozprostře do tří tenkých, řezavých proužků. Už teď je bez sebe nedočkavostí, až uvidí (coby kamarádka) Apolenčin zmrskaný zadek po té celé nadílce…

 „Auuuvajs!!!“

Osmnáctiletá Barbora naslouchá Apolenčině trestu z vedlejšího dřevěného přístěnku. Apolenka ji párkrát zbytečně přede všemi seřvala, a tak si Barbora její trest nemohla nechat ujít. V ruce má koště, aby tu naoko pracovala, ale soustředí se cele na zvuky odvedle. Desáté švihnutí doprovodí nebohá Apolenka hlubokým, prosebným zaskučením. „Inu holka, měla jsi mít už rozum, on ti náš pán ty lotroviny z hlavy vyžene“, pomyslí si mladičká Bára spokojeně a v mysli si domýšlí napuchající, ohněm hořící zadeček. Po deseti ranách jsem vyměnil první, už trochu unavenou metličkou za novou a čerstvé pruty dělají na Apolenčině pokožce radostně důraznou paseku, což nebohá Apolenka potvrzuje svým hlasitým nářkem.

 Kreslím Báru s koštětem v ruce, naoko soustředěnou na práci, ale vnitřně napjatou. Ví, že nyní už nemůže mít Apolenka na své drobné zadničce nedotčené místečko a hlavu má proto trochu na stranu, aby jí z dalšího svištivého polepšování nic neuniklo…

 „Jau... Ach… Auuu!“

Klára, mladá kuchařka si užívá zjednávání pořádku z kuchyně. Sama tu strkanici tak trochu vyprovokovala a je teď moc ráda, že není na Apolenčině místě. Ví, jak mám silnou ruku a že pod palbou ostrých, palčivých ran mohla být teď ona. Ví taky, že případný omyl už nemohu přiznat, a že Apolena ji teď v kuchyni poslechne na slovo. Při patnáctém švihanci Apolenka táhle, prosebně zasténá. Klára si představuje rozsekávanou Apolenčninu chloubu a cítí uspokojení z té prosby, která z trestančina hlasu jasně zní.

 Kreslím Kláru s krátkými tmavými vlasy a očima plnýma zvědavosti. Kouše se do rtu a nemůže se nabažit toho křiku a sténání, prozrazujícího, jak přísně je tentokrát trest udělován. Z hlasu Apolenky je jí jasné, že pálivá bolest převychovávané dívky už nyní stoupá do nadoblačných výšin…

 „Oh... Auuuuu!“

Paní Kordélie byla s Apolenkou od počátku na kordy. Mladá, nafoukaná slečinka ji sem tam chtěla poučit, jak se co dělá (tak se máslo teď nestlouká! Není lepší zamést síň z druhé strany?), a mezi oběma docházelo ke konfliktům, spojeným i se závistí starší, ale pořád mimořádně pěkné ženy k mladé krasavici. Výprask jí ze srdce přeje, těší se, až Apolenku potká a ta před ní jen tiše sklopí oči. Po dvacátém zasténání, plačtivém, rozbolavělém, se zavírá v komůrce s nádobím. Nemůže už vydržet, maluje si v duchu celou tu scénu, která se odehrává v přístěnku a ruka se jí pomalu sune dolů…

 Kreslím paní Kordélii s hlavou zvrácenou, ruku pod sukní v klíně, druhou zatnutou do poličky s kameninovými nádobami. Z hrdla se jí dere tiché, slastné vzdychání…

 

4. Prosím!

Předposlední obrázek zobrazuje mě a Apolenu. Chvilku bylo ticho, Apolenka zhluboka dýchá, vyměnil jsem si mezitím metličku za třetí, čerstvé proutky. Posledních pět z pětadvaceti musí být korunou celého výprasku. Apolena si musí zapamatovat, jak se má chovat, těchto posledních pět musí ovládnout její tělo a duši tak, že se už nikdy neopováží zlobit. Čerstvá metlička sděluje Apolence zprávu o jejím budoucím pokorném, ohleduplném a zdvořilém vystupování. Nemohu si dovolit povolit, jinak by na hradě zavládlo bezvládí, to vím já i teď už i Apolenka.

 Kreslím svoji pevnou ruku, držící třetí metlu z třech svěžích vrbových prutů. Pruty sviští vzduchem, aby se za vteřinu jásavě zakously do bolestivě zmrskaného, prosebně vystrčeného Apolenčina pozadí. Jedna ladná bosá nožka napnutá, druhá lehce pokrčená.  Něžný zadeček je ohnut pokorně k trestu, o kterém v hloubi duše ví, že si jej zaslouží. Pomalu vykresluji všechny ty předchozí důkladné švihance, začínám na stehnech a zahušťuji jejich počet doprostřed pevných oblin. Její tvář sálá bolestí a obavou, oči plné prosby, krásné vlasy, které za chvíli s prudkým zalomením hlavy vylétnou do vzduchu a provoní místnost vůní čerstvého žita. Ruce zatnuté pevně do hrubého dřeva trestné kozy…

 

5. Měla jsi to zapotřebí?

Poslední obrázek zobrazuje kuchyni při večeři čtvrtý den poté. Apolenka na chvíli zapomněla ve chvatu dne na svoji sešvihanou zadničku a zprudka dosedla k jídlu na dubovou lavici. Výstraha, trest, ponaučení se okamžitě ozvalo a zaplavilo Apolenčin zadek pálivou připomínkou, jako by sedla do hořícího oleje. S naštvaným zasyčením nadskakuje z lavice („Já káča! Teď si to všichni znova užijí!“) a potom pomalu, opatrně znovu dosedává, s tichým vzdechem, doprovázeným napjatou grimasou. Okolo se rozléhá pobavený smích a jsou vidět spokojené tváře ostatních obyvatel hradu.

 Kreslím Apolenku při prudkém výskoku z dubové lavice. Rukama si hladí vzadu sukni a oči zavírá hanbou, jak nešikovně teď všem připomněla svůj výprask. Okolo jsou rozesmáté, spokojené tváře. Vincek se nemůže nabažit pohledu na pružný zadek, na němž tuší stále nezahojenou exekuci („Jinak by přece tak netrojčila, ne?“). Paní Kordélie pozoruje Apolenku z rohu pohledem spokojené, nasycené dámy („Budeš mě chtít zase poučovat, děvče?“). Mladičká Bára zírá na Apolenku vytřeštěně s otevřenou pusou („To teda muselo bejt, když po čtyřech dnech ještě nemůže ani dosednout!!“). Klára se zvědavě otáčí, aby zjistila, čemu unikla a zapřisáhla se, že se do žádné strkanice už nebude míchat („Takhle jsem teď mohla vyvádět já!“). Magdaléna klopí oči. Chce být za kamarádku a nechce tak dát najevo hluboké uspokojení, které ji Apolenčino převychování (pro ni samotnou překvapivě) přineslo…

Mám hotovo, odepínám opatrně obrázky a pomalu se ukládám ke spánku… Snad se to bude na Aryonu líbit…

Panství u rybníku - Díl 3. Ošetřovatelka Stella

Díl 3. Ošetřovatelka Stella

Panství u rybníku od Sweet

 Díl 1. Tajný výlet

BODYGUARD II

Povolil si knoflíček u bílé košile, nalil si Martini a pohodlně se svalil do křesla. Měl za sebou náročný den a těšil se na klidný večer o samotě. Než se ale stačil napít, tak mu začal zvonit mobil, nový, hezký, moderní... Však víte...

Neznámé číslo.

"Ano, prosím,"otráveně ho zvedl.

"Jeremy, to jsem já, já, mám problém," smutně se ozvala jeho láska.

"Jsi s kamarádkou na horách, jak můžeš mít problém, kromě bolavých nohou z lyžování," snažil se působit uvolněně, ale jeho smysly se začaly žhavit. Proč volá z neznámého čísla?

"Jsem ve vězení," špitla.

"COŽE??" uvolněně již zdaleka nepůsobil.

"Prosím tě, neplaš se, jsem v pořádku, jen budu potřebovat, abys zaplatil kauci a vyzvedl si mě," mluvila věcně.

V rychlosti mu nastínila situaci a dala adresu. Bohužel i lehké nastínění stačilo, aby se s ní náležitě rozloučil..

"Než dorazím, tak máš čas přemýšlet, jak moc zasloužíš zmalovat zadek," zavěsil.

Zimu Lily nesnášela, nabalená až po uši a s nudlí u nosu vyrazila od auta k penzionu, kde měla sraz s kamarádkou. Ale znáte to, nebylo jim přáno. Když dorazila, tak kamarádka zavolala, že nepřijede, že dostala zimnici a bolí ji hlava. To dala vědět docela brzo... Celá vzteklá se Lily ubytovala a šla sama na svah, dneska už se vracet nebude. Začala ovšem teplým Bombardinem a nálada se jí hned zlepšila. Hlouček mladých chlapců na snowboardech jí nedal stát a pustila se za nimi ze sjezdovky dolů zpět k lanovce.  Nějak to ale přehnala s rychlostí, jak jinak, a nestačila zabrzdit před chlápkem, co přijížděl ke kraji sjezdovky a chtěl si odpočinout.

"Co děláš, pitomče," reagovala stylem sobě vlastním, když se oba váleli ve sněhu. Jeremy na ni měl dobrý vliv a pod jeho pevnou i vlídnou rukou se z Lily stávala pomalu slušná holka, ale teď zde nebyl, že...

"Co děláte vy, jedete jak šílená, co kdybych byl dítě, víte vy, co se mohlo stát, auu, narazil jsem si kvůli vám ruku, já.."

"Jako dítě sice fňukáte, ale dítě nejste, žijete, tak co, sbohem," a odporoučela se obloučky dolů. Muž jen nevěřícně ležel ve sněhu a koukal na ujíždějící drzou holku.

Po odpoledni na sjezdovce se docela těšila do pokoje, dala si sprchu a s chutí se vydala na večeři. Jaké bylo oboustranné překvapení, když jí polévku v penzionu servíroval s obvázanou levačkou známý muž.

"No vidíte, dokonce i pracovat můžete," škodolibě se usmála a zabořila se hlavou do přinesené knížky a usrkávala polévku.

Číšník se zmohl jen na tichý odchod s udiveným výrazem typu 'Tak tu bych chtěl mít doma...' Začala ho svrbět ruka. Když mu poručila přinést novou porci, protože na té její je připálená jedna mrkev, nechala si vyměnit ubrus, když si ho schválně ušpinila již třetí sklenkou vína a když se dlouze začetla a nevnímala okolí, jeho plán již měl jasný obraz...

Na objednávku čtvrté sklenky reagoval po svém, hosté se již vydali do pokojů a personál se také pomalu vytrácel, zavírat měl dnes on.

"Promiňte, ale váš účet již přesáhl vedením předepsanou výši, takže jsem nucen vás požádat o uhrazení zálohy, jestli dovolíte," profesionálně sdělil svůj výmysl.

"No jo, zaplatím, tak pak mi ale dolejete Lambrusco, žejo," lehce v náladě odpověděla a natahovala se pro kabelku.

Číšník se velice snažil potlačit úsměv, když ji na opěradle své židle nenašla. Slečince zmizel úsměv z tváře.

"Okradli mě, no to snad ne, co je to za podnik, že se tu krade, okamžitě zavolejte policii, slyšíte," začala vyvádět.

"Jistě, zavolám, ale na vás. Na neplatícího hosta." Vydal se k telefonu a zavolal policii, aniž by si všímal rozčílené Lily. Zanedlouho přijel strážník, který navrhl podívat se do pronajatého pokoje, zda si klientka náhodou nezapomněla kabelku tam. Lily samozřejmě věděla, že ji měla s sebou, o to větší bylo její překvapení, když u skříně kabelku opravdu našli. Překvapení nestačilo vyprchat, protože záhy její jemné zápěstí zdobily poněkud netradiční náramky a o chvíli později již seděla v cele na stanici - za podezření z pokusu o úmyslné způsobení škody na cizím majetku podvodem. 

Jeho plán byl jasný, dát dívčině za vyučenou. Kabelku jí nenápadně sebral sám, díky náhradním klíčům ji mohl schovat zpět do pokoje. Na stanici zrovna sloužil jeho dobrý kamarád, takže scénce se zadržením nestálo nic v cestě. Chtěl ji nechat pár hodin vydusit, pak za ní přijít a navrhnout stažení fiktivního obvinění výměnou za její zmalovaný zadeček a svůj pocit zadostiučinění. Byl tu ale jeden háček. Na stanici sloužil ještě jeden policista, který byl do té doby v terénu a o plánu nevěděl a který uplakané slečně dovolil telefonát...

Jeremy přijel jak jen mohl a zamířil rovnou na stanici. U vchodu čekal mladší muž.

"Dobrý den, vy budete nejspíš Jeremy, kterému Lily volala," zeptal se číšník.

"Ano, jsem, co se stalo, je v pořádku," netrpělivě se ptal.

"Ano, je, já jen, chtěl bych vám říct svojí verzi příběhu. Než mi jednu vrazíte, tak mě, prosím, nechtě domluvit," začal číšník vyprávět setkání na svahu, jednání při večeři a svůj plán s nezbednou slečnou...

"Myslel jsem, že jí nařežu a tím to pro všechny skončí, zasloužila by si to," dokončil vyprávění a čekal, že se na něho Jeremy vrhne...

"Tak s tím souhlasím," odpověděl Jeremy a bavil se překvapeným výrazem upřímného číšníka.

"Právě jsem se vám přiznal, že jsem měl v plánu nařezat vaší holce a vy s tím souhlasíte?"

"Podle toho, co jste mi řekl, to na Lily bohužel sedí, těžila z toho, že s ní nejsem, a podle toho se chovala. Myslí, že byste měl svůj plán dokončit. Ale ještě si chci promluvit s ní."

"Jistě, pojďte za mnou," odpověděl překvapený tím, že jeho plán bude nakonec završen.

"Jeremy," skočila mu kolem krku, "jsem tak ráda, že tě vidím," objala ho a chystal se spustit na číšníka, který ho následoval.

"To je on, nachystal to na mě, je to jeho vina, on...," došlo jí, kam vítr vane.

"Srazila jsi ho na sjezdovce a nestarala se o to, jestli je v pořádku?" Jeremiho hlas studil.

"No, já..."

"Chovala ses při večeři jako rozmazlená holka?"

"Možná trochu, ale..."

"Nastražil to na tebe a hodlal ti pak navrhnout obchod - stažení fiktivního obvinění výměnou za zaslouženě zmalovaný zadek," informoval ji Jeremy.

"Cože, ten hajzl, to..."

"Souhlasil jsem, může ti naložit kolik uzná za vhodné, rukou, přes kalhotky," pokynul k muži, který stál za nim. Ten se lehce pousmál a připravil se na lavici a nastavil ruku směrem ke konsternované Lil.

"To nemyslíš vážně, Jeremy," měřili se pohledy.

"Naprosto, pokud si budu myslet, že dostáváš víc, než bych ti dal já, tak samozřejmě výprask zastavím, neboj, jako ode mne, lásko," sarkasticky odpověděl.

Lily se zhluboka nadechla aby získala čas na přemýšlení. Pravda, nebylo o čem přemýšlet. Pokud by tu Jeremy nebyl, tak by číšník dokončil plán a ona by na nabídku samozřejmě kývla, takhle bude bita s posvěcením přítele, alespoň zastaví výprask, když bude moc velký, o celé věci bude vědět a ona nemusí řešit dilema, zda mu o horské příhodě pak doma vyprávět či ne......... Fajn, vyhráli. Svlékla si kalhoty a položila se číšníkovi na klín. Oba muži se s úsměvem podívali na krásný zadeček a začali se těšit z pleskavých ran na něho dopadajících. Lily statečně držela a jen tiše občas sykla bolestí. Po 30 ranách muž sám přestal a pomohl Lily vstát.

"Díky, Jeremy, za možnost zmalovat Tvé slečně zadeček, dál je to na Tobě," oba muži se usmáli. Číšník se s úklonou rozloučil: "Hezký večer  a budu se těšit u snídaně...," a Jeremy s Lily se vydali do penzionu.

"Netvař se jako kakabus, Lily, zasloužila sis to, dostala bys tak jako tak. A ještě tě čeká výprask ode mne, vzpomínáš. Zase tě vysekávám z problému, místo abych popíjel Martiny a užíval si klidný večer," zklamaně mluvil Jeremy.

Neřekla ani slovo, před hotelem vystoupila a práskla dveřmi.

Ksakru, romantické výprasky jako předehru miluju, ale ty zasloužené nesnáším. Jeremy je vážně zklamaný a nemá vůbec cenu s ním diskutovat o trestu. Zase jsem to já, na koho můžu být naštvaná, kdybych si dala trochu pozor na jazyk, tak by se to nestalo. Každá rána bude bolet můj zadeček, ale hlavně moje Ego. Nechtěla jsem ho ztratit, část mého já chtěla být stále ta drzá a vzpurná nafoukaná slečna, co vždy dosáhne svého, ale ta druhá chtěla být ženou, co se neopouští. Nezvládla jsem to, zklamala jsem ho. Bylo mi vzteky do pláče...

Lily šla do pokoje, zavřela se v koupelně a začala si napouštět vanu.

Jeremy za ní tiše vešel.

"Svlékni se a předkloň se přes vanu." Odepínal si pásek.

"Já vím, zvorala jsem to, je mi to líto. Mohla jsem si odpustit to moje nafoukaný chování," začala se svlékat, nemělo cenu o něčem smlouvat.

"To ano, tak snad příště," lehce pohrozil.

"Žádné příště nebude, nesnáším hory," usmála se smutně Lily a předklonila se přes vanu, kde začala přibývat voda. Nožky hezky natažené a rukama se opřela o okraj vany u zdi.

"Příště pojedu k moři a budu drzá na plavčíka, který mě vytáhne z vln," provokovala Lily, aby odlehčila atmosféru. To už ale padla první rána a Lily si vytrpěla druhý trest.

"Za prvé, na sjezdovce dáváš pozor na to, co se děje před tebou a jezdí se tak rychle, abys stačila včas zastavit," nechával jí dost času, aby si každou ránu vychutnala až do konce. Její provokaci přešel jako zoufalý pokus o vtip.

"Au, nesnáším lyže," sykla Lily.

Plesk. "Za druhé, když už někoho náááhodou srazíš, tak by tě mělo zajímat, jestli je v pořádku."

"Auu, měla jsem ho ještě přetáhnout hůlkou," vztekala se Lily, jak jí zasáhla nová vlna bolesti.

Plesk. "Za třetí, personál v hotelu nejsou otroci."

"Auu, to bolí. Za ty nehorázný peníze jsem chtěla kvalitní služby," snažila se bránit se.

Plesk. "Jde to ale i bez komandování, to je za čtvrté," varoval ji.

Plesk. "Za páté, byla jsi sama a opilá, moc dobře víš, že to nemám rád," padly tři rychlé rány.

"Auu, já vím, měla jsem vztek na Elly, že nepřijela, tak jsem si chtěla spravit náladu, ale bylo dobré, kvalitní, žádnou břečku bych nepila," snažila se o vysvětlení...

Další tři rychlé rány ji ale daly dostatečně vědět, že Jeremy opravdu není rád, když pije alkohol sama. Když už, tak alespoň ve společnosti známých lidí, aneb bezpečnost nadevše, že.

"Dobře, dobře, auu, byla to chyba, uznávám, když opilá, tak mezi svými," bojovala s bolestí.

Plesk. "Za šesté, hlídej si své věci," pokračoval v kázání.

"Jo, já vím, už dost, to bolí."

Plesk. "Za sedmé, výprask opravdu většinou bolí," na hloupou informaci stejně hloupá reakce.

"Jeremy," zoufale vyštěkla.

Plesk. "Za osmé, muž má nervy jen jedny, tak si s nimi moc nehraj."

"Jeremy, promiň, mrzí mě to," byl na ní opravdu naštvaný, nebo spíš zklamaný a Lily to vážně mrzelo.

Plesk. "Za deváté, už tě nikdy nechci dostávat z vězení a to ani v legraci."

"Já vím," tiše plakala.

Plesk. "Za desáté, ani nevíš, jaký strach jsem měl, když jsi mi to zavolala a jak jsem rád, že tě mám v pořádku u sebe." Vzal Lily do náruče a jemně položil do již napěněné vany.